pátek 25. listopadu 2016

Dětské pianko

Před pár dny jsme Vašíkovi koupili dětské pianko (zn. Baby mix). Za těch posledních pár dnů si téměř s ničím jiným nehraje :-). Je to věc, která ho na chvíli dokáže zabavit samotného. To je poměrně vzácné, protože jinak mi neustále hračky přináší a chce, abych si hrála s ním. S výjimkou rána, kdy vstane a asi tak 10-15 minut se zabaví tím, že vytahá všechny svoje hračky. Asi musí zkontrolovat, jestli mu od večera něco nechybí. Občas si mezitím i s nějakou hračkou pohraje, ale za pár vteřin ji odhodí a vytahuje další. Něco jiného jsou knížky. Ty ho baví poslední dobou nejvíc a umí si v nich i pár minut sám listovat. Zádrhel nastane, když mu nejde otočit stránka, to se vzteká nebo mi v lepším případě tu knížku přinese a chce, abych mu stránkami listovala já. On mi pak ukazuje zvířátka a dělá zvuky, které to dané zvíře dělá. Nejraději má knihy se zvířátky a potom knihu "Na stavbě" od Svojtky, kterou dostal k 1. narozeninám. V té si nejčastěji ukazuje Tatru, míchačku a bagr. Teď tam ale objevil i čápa, pána, lopatu a hrábě. K tomu si vždycky vyhledá svoje hračky a porovnává, jestli ta Tatra na obrázku je stejná jako ta jeho apod. Je to sranda ho pozorovat.



Abych se ale vrátila k tomu pianku, o kterém má být tento článek. Znám několik maminek, které by právě takovou hračku svému dítěti za žádnou cenu nedopřály. Protože hračky, které vydávají jakékoliv zvuky, jim za velmi krátký čas přijdou otravné. Nedej bože, když je ta hračka plastová a přehnaně barevná a ještě třeba bliká :-). Nikoho se tím nechci dotknout, pouze konstatuju fakt, že tak to prostě u mnohých mých kamarádek je. Já se přiznám, že my takových hraček pár máme a mně to nijak zvlášť nevadí. Když to Vašíka baví a směje se u toho, já jsem šťastná také. Většinou jsou to hračky, které si někde vyzkoušel a hrozně se mu líbily. Proto jsme mu pak takovou hračku pořídili i domů. To už se teď snažím nedělat, jelikož se mu líbí všude všechno a náš byt není nafukovací. Nicméně s piankem jsem to ještě udělala. Líbilo se mu u kamarádky a mně se líbilo, jak ho to bavilo :-).



Pianko se Vašíkovi líbí moc. Zřejmě právě proto, že je barevné, bliká a nahlas hraje. Dá se ale ztlumit, má 3 úrovně hlasitosti, což je fajn. Má také "ucho", za které se dobře drží a Vašík si ho tak pěkně nosí po celém bytě. Pianko má standardní klávesy, kterých je ale pouze 7. Já mám pocit, že tomu ta osmá klávesa do celé oktávy chybí, ale Vašíkovi je to určitě jedno. Dá se tam přepínat 8 různých nástrojů, kterými pak klávesy zvučí. Potom má spoustu dalších tlačítek, které umí různé zvuky. Dvě kytičky, které po zmáčknutí blikají a hrají melodie nebo písničky. Motýlek zase vydává zvuky zvířat - najdete tu kohouta, kravičku, ovečku, pejska a kočičku. Dále tu jsou posunovací ptáčci, kterými když posunete, tak zacvrlikají. No a co je nejlepší a co se Vašíkovi líbí nejvíc, je zajíček. Za něj se zatáhne, je na provázku a jsou tam zvuky jako smějící se dítě (to ho zaručeně rozesměje také), pak je tam "bimbání" zvonu, troubení auta, zvonění telefonu a šplouchání vody. U každého zvuku se směje a ještě ho baví tahat za toho zajíce. No a ještě tu pak jsou kuličky navlečené na takové hrazdičce, kterými si posunuje. Posune je tam a zpátky a stačí, to říkám upřímně, to ho moc neuspokojuje. Ale průhledná "bublina", s kterou se dá otáčet a chrastí v ní kuličky, to je jiná. To ho baví hodně a zkouší sílu prstíčku. Dokáže se do toho pěkně opřít a bublina se pořádně roztočí. To se mu také líbí. Celkově si tu hračku opravdu velmi oblíbil. Občas bych si dala pauzu, to je pravda, protože ty písničky se oposlouchají, ale jak říkám, když se u toho směje, tak já si na to zvyknu. Jediné, co bych udělala jinak, že tlačítko hlasitosti bych umístila na zadní stranu, aby na něj dítě tak snadno nemohlo, protože takhle ho mačká s ostatními tlačítky a ta nejhlasitější úroveň je poměrně dost hlasitá.

Zajíček baví Vašíka nejvíc :-)

A co se týče samotného nákupu pianka. Koupila jsem ho přes e-shop www.mimulo.cz a mohu vám ho vřele doporučit. Skvělá komunikace a ještě lepší nabídka. Pokud byste hledali například body s vtipným textem, koukněte na jejich stránky. Mají jich tam dost. Já jsem právě takové body chtěla, líbilo se mi třeba "Nejlepší budík na světě", ale bohužel jsem to hledala pozdě a na Vašíka už tam neměli velikost. On už nosí 92 a tahle body tu najdete do velikostí 86. Jinak u nich najdete samozřejmě i jiné oblečení, od každého něco - body, dupačky, overaly, trička, kalhoty, pyžama, bundy, čepice, i capáčky. Dále všechny kojenecké potřeby, co se vám můžou hodit, od dudlíků, přes pleny, vaničky, dětskou kosmetiku, nočníky, chůvičky, až po šátky a nosítka. Samozřejmě tu najdete právě i hračky pro různé věkové kategorie. Nebo například i odrážedla. Najdete tu i dětský nábytek, vybavení do postýlky, lehátka a jídelní židličky. A na své si přijdou i těhotné budoucí maminky, i  pro ně je tam hodně věcí, co se vám můžou hodit buď v těhotenství nebo po porodu. Takže pokud potřebujete výbavičku a nechcete každou věc hledat na několika místech nebo  několika stránkách, zkuste nejdřív tento internetový obchod www.mimulo.cz a třeba uspějete a když ne všechno, tak alespoň většinu věcí tu pořídíte...

A jak jste na tom s hračkami vy? Jaké upřednostňujete a jaké hračky vaše dětí baví? Prozraďte mi nějaké tipy. Přece jen budou Vánoce a já hledám inspiraci :-).

neděle 16. října 2016

Vašíkovy botičky

Obouvání dětí je v dnešní době velká věda. Nebo alespoň mi to tak připadá z toho, co slyším a vidím kolem sebe. Přiznám se, že jsem nestudovala žádné odborné ani neodborné články, takže tento článek bude čistě můj subjektivní pohled na věc...

Když si začal Vašík stoupat, pořídila jsem mu kožené capáčky, aby mu to v ponožkách doma neklouzalo. V pokojích máme koberec, takže tam je to v pohodě, ale v kuchyni a v předsíni máme lino a v koupelně je dlažba. Tam se mu vždycky rozjely nožičky nebo si ani nestoupl. V capáčkách to bylo hned lepší. Netrvalo to dlouho a Vašík nás začal tahat za ruce a chtěl dělat první krůčky. Chvíli jsem se tomu bránila, protože vodit děti za ruce prý není zdravé pro jejich vývoj. Jenže on byl opravdu neodbytný a když jsme s ním jít nechtěli, tak strašně brečel. Bylo to v době, kdy jsme s ním ještě chodili na rehabilitaci a paní doktorka nám doporučila držet ho za ramena, nikoliv za ruce (myšleno dlaně). Paže by prý nikdy neměl mít výš než ramena a měly by směřovat dopředu. Takže to vypadalo tak, že chodil jako náměsíčný s rukama nataženýma dopředu, nás ukrutně bolela záda, protože ohnout se až k ramenům je náročné a on chtěl chodit hlavně pořád. Ale byl tak spokojený a to bylo důležité. Také paní doktorka řekla, že už máme pořídit první botičky. Měly by mít pevný kotník, výstelku a klínek. Řekla jsem si ok, pořídíme boty, protože byl začátek července a my jsme před sebou měli výlet do Krkonoš a potom 14 dní na táboře v Krušných horách, tak aby tam měl Vašík v čem chodit. Totéž nám řekla i naše dětská lékařka. Měla stejný názor jako fyzioterapeutka.

Vyrazili jsme tedy do obchodu, že koupíme první botičky. Přiznám se, že když jsem viděla nabídku bot, tak mi bylo do pláče. To, co jsem měla obout Vašíkovi na jeho malinkatou nožičku, v které není žádná velká síla, bylo strašně tuhé, neohebné a mně to všechno přišlo jako kopyta. Nedokázal ve většině těch bot chodit, byl zvyklý chodit bos nebo v těch capáčkách, kdy krásně odvíjel celé chodidlo, přes patu až ke špičce. Věděla jsem, že existují jakési barefoot boty, které mají zaručit pocit chůze naboso. Nikdy dřív jsem to nijak nezkoumala a nezajímala se o to. Bavila jsem se o tom s pár lidmi a říkala si, že to je jen zas nějaká móda. Ale když jsem viděla ty boty v obchodě, začala jsem věřit tomu, že na barefoot botách něco bude. Na tom, že tyhle tuhé a nepoddajné boty pro Vašíka nechceme, jsme se shodli i s manželem. Dokonce si vyslechl můj názor na barefoot boty a souhlasil s tím. Nicméně jsme pak zjistili, že takové boty jsou strašně drahé a na to, aby je měl Vašík měsíc nebo dva, je to moc peněz. Začala jsem tedy hledat nějaký kompromis a chtěla jsem botu sice kotníčkovou a s podrážkou silnější než 3 mm (což zhruba mají barefoot boty), ale aby byla absolutně měkká a ohebná. A aby botička byla dostatečně široká na Vašíkovu nožičku, aby si ji nijak nedeformoval v úzkých botách. Opravdu bych byla nerada, abychom mu botama způsobili nějaké problémy a aby měl zničené nohy, jako mám třeba já. Mám nohy ploché a ještě mám vbočený palec. Těžko říct, jestli je to botama, co jsem jako malá nosila nebo je to vrozené.

Nakonec jsem jednou u nás šla kolem takového malého obchodu s dětskýma botičkama a zašla se tam podívat. Líbily se mi tam boty značky Fare, letní hadrové tenisky, kotníčkové, s gumovou špičkou (to se hodí), lehké, široké a hlavně s měkkou podrážkou. Druhý den jsme je šli s manželem Vašíkovi vyzkoušet a jelikož v nich dokázal hezky chodit, tak jsme je rovnou koupili. Měla jsem radost. A byly i za dobrou cenu. Velikost 20. A byly super, musím říct, že jsem s nimi byla fakt spokojená. Mají i žirafku, což je certifikace dětských zdravých bot.

První botičky, co Vašík měl. Značka Fare, vel. 20.
Takhle si to v nich štrádoval na Černé hoře v Janských Lázních v Krkonoších...

Stejně mi to ale nedalo a pořídila jsem mu pak k narozeninám čistě barefoot botičky Tikki, Byly mu trochu větší, tak jsem je na chvíli odložila. Ke konci srpna, tedy za necelé 2 měsíce od nákupu prvních Fare bot, jsem si všimla, že už mu jsou malé. O ničem jsem nepřemýšlela a vyrazili jsme pro ty samé, akorát větší. Bohužel ty samé neměli ve velikosti, kterou potřeboval. Za tu dobu už potřeboval vel. 22, 21 byly malé. Tak nám paní dala vyzkoušet asi 5 modelů. Vašík už chodil úplně sám. Vyzkoušet patery boty byl ale nadlidský výkon, což si určitě dovedete představit. A překvapilo mě, že i od stejné značky jsou různé tipy bot a ne všechny byly takhle hezky měkké. V některých se mu chodilo fakt špatně. Nakonec jsme ale našli. Už ne tedy hadrové, ale celokožené. No, říkala jsem si, že za chvíli je stejně podzim a těch pár teplých dní v nich už vydrží. A tyhle boty jsem si nakonec oblíbila ještě víc než ty první. Přišlo mi, že se ohýbají ještě líp než ty předchozí. Jestli to bylo tím, že už byly trochu větší? Nevím. Ale Vašík v nich řádí ještě teď, i když už jsou mu tedy zase těsné.

Druhé botičky, opět značka Fare, vel. 22.
Boty v praxi... samá hvězda:-)
"ká ká ká" = káč káč káč :-)

Tikki, vel. 21. Prodám!
No a jak mu skočila ta noha tak rychle, tak jsme prošvihli ty Tikki boty a najednou mu byly malé. Takže jsou to úplně nové boty, vyzkoušené doma v pokoji na pár kroků. Kdyby měl někdo zájem, ráda je prodám. Je to velikost 21. Od kamarádky vím, že jsou super, její syn v nich chodí od samého začátku a chodí v nich moc hezky. Proto mě zaujaly a chtěla jsem je také. Tak asi uděláme další pokus zase na jaře.

S příchodem podzimu a chladnějších dní jsem musela řešit další boty, protože v těch kožených Fare botičkách už asi byla Vašíkovi zima. Teda, on mi neumí ještě říct, jestli mu je zima, ale mně by byla a hlavně měl vždycky studené nohy. Tak i když jsem chtěla počkat, než mu tyhle budou malé, musela jsem to řešit dřív. Minulý týden jsem šla opět do toho samého obchodu, ale tentokrát už jsem tam boty nevybrala. Čím víc je na botách materiálu, tím méně měkké a ohebné jsou. Zdá se to logické, ale mně se to nelíbí. Já prostě chci, aby podrážku dokázal tím malým chodidlem ohnout a hezky odvíjel nohu i v zimních botách. Opět mi kamarádka poradila a doporučila mi jeden obchod (tentokrát na Smíchově), kde oni koupili boty. Byla jsem tam v pondělí a tentokrát bez manžela. Musela jsem se spolehnout na vlastní výběr a doufat, že vyberu dobře. Myslím ale, že v tomhle případě máme názor naprosto stejný, tak jsem se nebála. Spíš jsem měla strach z toho, jak to tam s tím ďáblíkem sama zvládnu. No, nebudu vám lhát a přiznám se, že jsem byla zpocená až na zadku. Ale zvládli jsme to. Chtěla jsem boty značky D.D.Step, které mi doporučila ta kamarádka a i jsem si o nich něco nastudovala a zdály se mi fajn. Bohužel Vašíkovi nějak neseděly, neměli je ve správné velikosti 23. Vel. 22 jako má ty předchozí byla těsná a už by to bylo zbytečné a v té 24 měl ještě moc velký nadměrek. Takže, pokud jsem zatím nechtěla úplně zimní s kožíškem, které v té velikosti měli, musela jsem hledat jiné. SuperFit boty, které jsou hodně známé, jsou Vašíkovi bohužel úzké. Měla jsem pocit, že jsou i hodně tvrdé, ale byla jsem mile překvapena, že ten model, co jsme zkoušeli, tvrdý nebyl. Prý se výrobce snaží a lepší se. No a když už jsem myslela, že odejdeme s prázdnou, tak nám paní přinesla botky značky Veleta, které se mi sice moc nelíbily vzhledově, ale Vašíkovi byly a hezky v nich zase chodil. Hlavně další už bychom vyzkoušet opravdu nezvládli, jelikož už by tam paní prodavačce převrátil obchod vzhůru nohama. Během zkoušení tahal ostatní vystavené boty a ona pořád chodila, brala mu je a dávala je zpátky. To se mu nelíbilo a byl nevrlý. Takže mně docházely síly. Naštěstí ty poslední vyhovovaly. Mají sice obrázek ovečky, který se mi nelíbí, ale Vašík ovce momentálně miluje a při každém obouvání ukazuje na boty a říká "béé", tak já to tu chvíli přežiju :-). Prý mu budou ještě na jaře, jak říkala paní prodavačka. Tak to jsem vážně zvědavá. Bylo by to fajn, ale moc tomu nevěřím. Tuhle značku jsem vůbec neznala, ale boty jsou opět lehké, široké a podrážka se dá zase hezky ohnout a Vašík s chůzí v nich nemá vůbec problém.

Třetí boty, značka Veleta, vel 23.
Na hřišti na kolotoči...

Za chvíli budeme muset řešit zimní boty, což bude asi oříšek. Mám tu dvoje poděděné zimní boty po dětech od sestřenic a oboje by mohly velikostně vyhovovat, jsou to vel. 23 a 24. U těch sněhulí mám strach, že budou úzké. Ty druhé jsou SuperFit, ale nevypadají tak úzké jako ty, co jsme zkoušeli teď v obchodě. A mají také docela měkkou podrážku, tak bych byla opravdu ráda, kdyby mu byly. Ty druhé měkké nejsou, nicméně jsou to boty vyloženě do sněhu a v tom se stejně nedá moc dobře chodit, takže tam je mi ta podrážka asi jedno. Podědili jsme víc bot, ale zatím to nevycházelo velikostně na roční období. Teď by mu třeba byly nějaké sandály, co tam mám. Jedny sandály vlastně v létě chvíli nosil. A byly tam ještě jedny, ty byly pěkné, ale byly úzké. Vašík má poměrně širokou nohu a asi i vysoký nárt. No, jestli bude mít časem vel. 48 a ještě takhle širokou, tak to se máme na co těšit. Bude chodit bos a bude to správná barefoot chůze :-).

Jinak doma chodí jenom bos, případně v capáčkách, aby mu to na lině v ponožkách neklouzalo. Přes léto byl úplně naboso, takže mu to neklouzalo vůbec, to bylo fajn. Teď už má sice chůzi docela jistou, ale i tak mu to v těch ponožkách občas podklouzne. Nebo stačí ponožky s takovými těmi protiskluzovými "puntíky". Capáčky už má Vašík čtvrté. První jsme měli značku Capiki, to byly takové slaboučké "šlupky", jak by řekla moje babička, ale v nich ještě převážně lezl, tak to bylo asi i dobře. Pak měl značku Liliputi a ty byly moc fajn, měli silnější "podrážku" a byly kvalitní. Stojí dvojnásobek a také je to na nich vidět. My jsme je zase podědili. V červenci jsem musela koupit další a vybrala jsem značku Afelo. V těch už chodil sám až do teď, kdy z nich vyrostl a minulý týden jsem musela koupit nové, větší. A zase jsem koupila Afelo, s těmi jsem moc spokojená a Vašíkovi na jeho nohu hezky sedí.

Naše sbírka botiček... :-)
První dvoje capáčky už jsou uskladněné, takže na fotce jsou pouze dvoje Afelo.

Tak tolik k mým poznatkům o dětských botách... Barefoot boty určitě nezavrhuju a nějaký pokus jistě udělám. Nicméně si stejně myslím, že jsou vhodné ideálně na měkké povrchy, na trávu, hlínu, písek apod. Na beton a dlažbu, kterou máme v okolí domu téměř všude, podle mě vhodné nejsou a asi bych mu tam stejně raději dala nějaké takové boty, jako má teď. Ano, chůze naboso je nejpřirozenější a naše nohy nejsou "stavěné" na úzké boty, které nám nohy svazují a ničí, ale zase lidé v pravěku, kteří chodili naboso, neměli silnice a dlažby a tak jejich páteř netrpěla takovými otřesy.
Takže jsem nakonec ráda, že jsme našli takovéhle kompromisní boty, které Vašíkovi dovolí hezky pracovat s chodidlem a prstama. A věřím, že nohy mu nezničí.

Jak to máte s obouváním dětí vy? Jaké boty preferujete a jaké případně kupujete značky? Máte nějaký tip na dobré zimní boty?

úterý 4. října 2016

Kde je moje malé miminko?

Nechala jsem si udělat pár pěkných fotek Vašíka. Chtěla jsem je v roce, ale to jsme nestihli, takže máme fotky ve 13 měsících. Když mi je kamarád poslal, prohlížela jsem si je a vybírala z nich TOP 5 fotek. Skoro mi ukápla slza, když jsem si vybavila, jaké to bylo miminko a jaký je to teď drak. Bude mu 14 měsíců a s miminkem už toho nemá moc společného...

Venda Benda, Venda se svou motorkou... točí plyn a usmívá se za holkou :-)

Bude z něj jednou fotbalista...?

Joo, klouzačka, to je velká sranda :-)

Při psaní minulého článku jsem si prohlížela zase fotky z doby, kdy se Vašík narodil a to jsem ty slzy přímo ronila. Nikdy nezapomenu, jak hodně emotivní zážitek pro mě byl, když jsem ho poprvé mohla pochovat v náruči a když se ke mě přisál. Teď už se chovat moc nenechá. Jen když mu rostou zuby, to se chodí tulit dokonce sám. Už má zubů plnou pusu, moc už jich tedy nezbývá, takže zřejmě i toho chování a tulení už moc nebude. Teď si ale chování užívám až až, protože mu polezou špičáky, má tam chudák boule a zase z toho má rýmu, která mu dává zabrat, jako každému chlapovi :-(.

No, nicméně to, jak rychle roste, mě přivádí k myšlence na to, kdy mít druhé dítě... Jsem blázen, když už bych do toho šla? Je zvláštní, jak člověk rychle zapomíná, co? Po porodu jsem říkala, že dlouho rodit nechci a hlavně po císaři ani nemůžu. Ale to prý problém není. Informace, kterou jsem dostala v porodnici, že otěhotnět bych neměla dřív než 2 roky po císaři, už prý neplatí. Prý už stačí rok a to už mám za sebou. I to trochu mění můj pohled na věc.

Ano, Vašík je k nezastavení, chvíli neposedí a 5 vteřin je dlouhá doba na to, aby zůstal na jednom místě. Furt vymýšlí nějaké lumpárny, leze do výšek, skáče ze stoje na sedačce rovnou dolů do hromady polštářů (které občas mine), běhá všude, kde se dá, v kočárku ho to nebaví, jezdí na odrážecí  motorce, občas se vzteká a nechce poslouchat, sám se moc nezabaví. Je to prostě taková tryskomyš a já si nějak neumím představit, že bych do toho byla těhotná. Nedej bože, aby mi třeba bylo špatně a nemohla se plně věnovat jako teď. Ale na druhou stranu bych zase to malé miminko chtěla a hlavně bych to tak chtěla kvůli těm dětem. Já sama jsem jedináček a vždycky jsem si přála staršího bráchu. A kdyby byl jen o malinko starší a skvěle jsme si rozuměli, bylo by to pro mě bývalo skvělé. A ještě by si domu vodil svoje kamarády, což bych určitě ocenila tak někdy kolem puberty :-). Ideální by tedy bylo, kdybychom jako druhou měli holčičku a já bych si na našich dětech tak trochu splnila svůj dětský sen a doufala bych, že oni s tím budou také tak spokojení, jako bych byla já, kdybych měla toho staršího bráchu. Vlastně tak, jako bych byla spokojená, kdybych měla jakéhokoliv sourozence, ať už staršího nebo mladšího...

Jo, na začátku by to byl asi masakr, ale za rok, za dva, by to určitě byli parťáci a kámoši jak hrom (tedy doufám). No a těžko říct, jak by na miminko reagoval Vašík, jestli by ho nenáviděl a považoval za vetřelce, který mu bere mámu nebo naopak, byl by na něj hodný a dělil se s ním o svoje hračky. No, tohle může být ale stejné jak ve 2 letech, tak i ve 4 letech toho prvního dítěte. Jak bych to zvládala já, také nevím, ale zase podle hesla "zvládly to jiné matky, zvládnu to taky", bych se toho nebála. Ano, trochu se bojím těhotenství s takhle akčním dítětem doma, které mi rádo skáče po břiše a podobně, ale ty děti se pak dohromady určitě zvládnou. Konec konců pořád by ještě mely podobný režim, bavily by je ještě celkem podobné věci, což mi přijde jednodušší než děti, které jsou od sebe třeba 5 let. No a já bych taky ještě měla v živé paměti, co se s malým miminkem dělá a nemusela se to za pár let učit znova...

Takže...co s tím :-)? No, zamyslím se a uvidím, co s mojí momentální myšlenkou provedeme a hlavně kdy a jakým způsobem. Jestli tomu necháme volný průběh nebo se odhodláme k dalšímu IVF...

Co si myslíte vy? Kdy je ten správný čas na druhé dítě? Jak to máte nebo byste chtěly mít vy? Napište mi svoje zkušenosti, budu moc ráda ;-).

Je to rošťák, je s ním sranda... a mě to takhle baví :-)

Za fotky opět díky Oskarovi...

pátek 23. září 2016

Vašík oslavil 1. narozeniny

Čas teď běží tak neuvěřitelně rychle a fakt mi to přijde jako včera (dobře, nebo třeba před měsícem), kdy se nám Vašík narodil. Ale rok? Nemůžu uvěřit, že už je to rok. Bylo to takové malinké miminko a teď je to takový ďáblík, který se ani na vteřinu nezastaví. Neustále vymýšlí nějaké lumpárny a zdrhá mi z náruče, když ho chci nakrmit, přebalit nebo obléknout. Honím ho po bytě a on nadšeně vříská, když vyleze na sedačku a skočí do polštářů, kde si myslí, že se mámě schová a ona tam na něj nemůže. K tomu kroutí hlavou a dělá "ne ne ne". Kolikrát se musím v duchu smát, jaký je to rošťák...

Je možné, že byl takovéhle miminečko...?

I když jsem většinu času unavená a někdy mi dochází síly, musím říct, že ač to byl asi rok nejnáročnější, tak byl ale zaručeně nejkrásnější a nejšťastnější v mém životě!!! Já si to užívám a jsem naprosto spokojená a šťastná. A i když si občas (jenom malinko) postěžuju, neměnila bych vůbec nic.

A to, že tento článek píšu se zpožděním víc než měsíc a půl, je známkou toho, jak ten čas fakt letí a jak je ho hrozně málo...

Když se blížili jeho první narozeniny, měla jsem v hlavě představu, jak by měla vypadat oslava. Bylo jasné, že jich bude několik. Jedna s mojí rodinou mimo Prahu, druhá s manželovou částí rodiny v Praze a pak jsem chtěla udělat oslavu s kamarády a dětmi, ale z té nakonec sešlo, protože se téměř nikomu nehodil vybraný termín. A právě na tuhle oslavu jsem měla vybranou inspiraci na Pinterestu a chtěla jsem, aby to mělo trochu styl. Rodinné oslavy byly takové "nijak do detailu plánované", ale to se právě ukázalo nakonec mnohem lepší. V plánu byly dvě místa, dva dorty, pěkné počasí a dobrá nálada. Zbytek se přece vyřeší operativně. Co jsem nedokázala naplánovat, bylo to, jak se Vašík vyspí a jakou náladu bude mít on. V obou případech se to povedlo dobře, ne-li skvěle. Obojí byla oslava formou grilovačky na zahradě a bylo to fajn. Dort na první oslavě byl přesně podle mé představy a takový, jaký jsem pro Vašíka chtěla. Pekla ho moje teta a byl luxusní. Měl 3 patra, bílá piškotová buchta, spoustu ovoce a lehký, pudinkový krém. Vašík si ho náležitě užil, ponořil se do něj a celý ho rozpatlal. Bylo to kouzelné :-). Také ho poměrně dost snědl. Druhý dort na druhou oslavu mu dělala babička, byl jednoduchý, kulatý, s krémem. A i když se Vašík zase hodně snažil o rozpatlání, nešlo mu to tak dobře, protože byl potažený tuhým máslovým krémem a nešlo mu to tedy tak jednoduše. Nicméně dobrý byl také. A jako bonus dostal ještě další dort, čokoládový, od další tety. Dárky se také povedly, ale musím říct, že Vašíka to ještě moc nebralo. Ano, vždycky chvilkově, když rozbalil míč, párkrát s ním hodil, u autíčka si zatočil s kolečkama, na plyšáka udělal hají, ale že by se z toho všeho nějak radoval, to ani ne. Úspěch měla velká Tatra, kterou dostal už druhou. První dostal klasickou oranžovou od táty, už asi v 7 měsících a na té řádí doma. Já jsem odmítla jí brát ven a pak ji mýt, aby mohla zpět do bytu. Takže dostal druhou, vojenskou a ta je na ven. Za tou lítá jako drak a hrozně ho to baví. Ovšem dostal i dva malé modely, červenomodrou vyklápěčku a oranžovou míchačku. To je novinka letos od července, jsou to malé 30 cm modely. Je jich několik, takže časem budeme mít doma jistě všechny. A to ho také baví, takže doporučuju. Kupodivu ho už baví i Duplo, které také dostal. Velké kostky rozebírá a snaží se je už i spojovat. A zvířátka z Dupla jsou samozřejmě nejlepší. Jo, ale trhání papírů bylo na dárcích pochopitelně to nejzábavnější. Takže já už se těším na jeho 2. narozeniny, protože to už bude mít z dárků určitě větší radost, Možná už i letos o Vánocích to bude lepší.

Společné narozeninové foto... :-*

Dort všude, kam se podíváš :-)

Další dorty...

A pak jsme ho umyli ve škopku :-)

Narozeninový den jsem strávili v Harrachově, kde jsme byli na prodlouženém víkendu. Samozřejmě jsme 1. narozeniny nemohli neoslavit, takže jsme zašli do místní cukrárny, kde jsme Vašíkovi koupili dortík (jeho první vůbec), svíčku a párty kloboučky s Krtečkem a dali mu první narozeninový dárek. Odpoledne jsme jeli domů a navečer přišla babička, která mu donesla celý dort, že prý přece v den 1. narozenin musí mít svůj dort. Pustil se do něj takovým stylem, že když na sedačce přistála první jahoda, posadila jsem ho i s dortem do vany, ať si ho tam užije, jak chce... a byl spokojený :-).

Malá oslava v cukrárně v Krkonoších, v den Vašíkových 1. narozenin...

První velký narozeninový dort...

...s kterým skončil ve vaně, aby si ho mohl pořádně vychutnat :-)

A na závěr skromné přání k Vašíkovým narozeninám... 
Ty náš malý ďáblíku, 
kromě všeho nejlepšího a toho, že bych ti (i nám) přála, abys byl pořád co nejvíce zdravý, tak ti přeju hlavně to, abys byl dál tak spokojené a vysmáté dítě a abys měl stále tolik síly a energie, jako máš teď ;-*
Tvoje milující máma

PS: Den po svých narozeninách si Vašík poprvé sám stoupl v prostoru, bez opory. Trénoval to celý den. Další dva dny přidával ke každému stoupnutí 1-3 krůčky, další den 5 kroků, pak 10, 15, 25 atd. Netrvalo to dlouho a přestal lézt a po bytě už jenom chodí. Lezl ještě chvíli přes prahy, ale teď už se jen přidrží futer (někdy už ani to ne) a s lezením už se neobtěžuje. Na nerovném povrchu chůzi trénoval zhruba o týden déle. Teď je mu 13 a půl měsíce a lítá jako drak, už skoro běhá. Jezdí na odrážecí motorce, kope do míče, neustále něco přenáší v náruči... Co začal chodit, přijde mi, že se ve všem zdokonaluje ještě rychleji než ve všem za celý rok. A trochu doufám, že se už také kromě pohybu začne soustředit na mluvení. Zatím říká jen několik slov, ale už asi 2 týdny se snaží všechno hezky opakovat, tak snad se také brzo dočkáme :-). Já jsem teď spokojená, dokáže mě už nepochybně identifikovat a volá na mě "máma" :-).

...a z miminečka je takovýhle raubíř :-)
A bude to motorkář, to je jasné :-)


pondělí 29. srpna 2016

Letní dobrodružství...

Ach jo, kde mám brát čas na psaní článků :-(??? Mám v hlavě několik témat, ale prostě není čas. Vašík mě zaměstnává na 150% a když usne, musím se i já najíst a udělat nejnutnější domácí práce (myšleno večer). Přes den už toho moc nenaspí, ale učím ho spát dopoledne doma, takže ho nejdřív hodinu uspávám a pak teda max. hodinu spí. Odpoledne spí v kočárku, to chodíme ven. Ta hodina dopoledne mi většinou stačí tak akorát na přípravu oběda. Už se teď ale párkrát stalo, že spal jen jednou po obědě. Jak to děláte vy ostatní? Kdy píšete články? To máte sílu večer? Já tedy ne :-(.

Článek o oslavách 1. narozenin zatím odložím, ale slibuju, že ho napíšu a přidám i nějaký lehký roční souhrn o tom, jaký ten rok pro nás byl.

Dnes se stal zázrak a Vašík ráno spal do 8:45. Na rozdíl ode mě, já byla od 7 vzhůru a číhala jsem, kdy se vzbudí. To ale znamená, že dopoledne nespal a dneska spí po obědě doma. Takže to vezmu stručně a zkusím dát dohromady něco málo o tom, jak trávíme léto...

Začali jsme mini dovolenou v Krkonoších. Byli jsme tam 4 dny na začátku července. Byli s námi kamarádi s o 2 měsíce mladší holčičkou než je Vašík, tak to bylo moc fajn. Myslím, že jsme si to všichni užili. Nebudu to dlouze popisovat, vložím sem zase jen fotky :-).

V Janských Lázních...

Rozhledna na Stachelbergu...

Pevnost Stachelberg...

Jeli jsme lanovkou na Černou horu... Vašíkovi se to moc líbilo :-)

A tady už vyrážíme z Černé hory do Pece pod Sněžkou... Vašík to chtěl vzít také pěšky :-)

Už jsme skoro v Peci... a támhle je Sněžka 

Cestou, necestou, polem, nepolem... po sjezdovce nahoru, protože taťka zná zkratku :-)

Trampolína v penzionu, to je velká zábava. To ho bavilo hodně a chtěl by tam být nejradši pořád :-)

Prostě musel ochtnat tátovu česnečku :-)

A největší zážitek - prohánění holubů na náměstí v Hostinném. To nevadí, že mámě a tátovi upadnou záda :-)

Druhou polovinu července jsme strávili jako každý rok na táboře, na Mariánské v Krušných horách. Bylo tam krásně, celé dny jsme byli venku, v přírodě. Chodili jsme na výlety, občas i na celodenní. Byli jsme i v Karlových Varech. Bohužel v půlce pobytu přišel zádrhel, Vašík dostal rýmu a najednou měl horečku 39°C. Večer dostal studený zábal a vypadal jak hromádka neštěstí, chodil se tulit a před večeří mi seděl na klíně a 2x dokonce usnul. Druhý den jsme zůstali doma, tzn. na pokoji cca 4x5 m a protože teplotu už měl jen lehce zvýšenou, už chtěl normálně řádit. Upřímně už odpoledne jsem myslela, že mi hrábne :-). Snažila jsem se ho držet v klidu, ale fakt to moc nešlo. Měli jsme v pokoji velkou Tatru, odrážedlo, spoustu knížek a hraček, ale pořád to bylo málo. Takový čert v klidu prostě nevydrží. Odpoledne začalo pršet a ano, asi tak minutu stál na posteli pod oknem a pozoroval, jak prší a jak z okapů tečou proudy vody. To se mu líbilo. Další den večer dostal ale ze spánku podobný záchvat tomu, jako když se dusil a jeli jsme sanitkou do Motola. Tentokrát už jsme to zvládli sami. Já jsem teda akorát byla ve sprše a z chůvičky se ozval šílený pláč. Nahá a mokrá jsem vběhla do pokoje, on ani nestál, jen ležel a plakal. Okamžitě mi bylo jasné, že tenhle pláč znamená, že něco není v pořádku, tak jsem ho zvedla a prohlížela ho. Rozsvítila jsem, otevřela okno, mluvila na něj. On totiž sice koukal, ale v podstatě spal. Musel se probrat a uklidnit. Nedusil se ale tentokrát. Mezitím jsem ještě volala manželovi, který byl na chatě u dětí, ať hned přijde. Byl tam asi za 2 minuty. Dali jsme mu napít vody a vzali ho do koupelny, kdy jsme mu namočili i obličej studenou vodou. Jak se ukázalo, uklidnila ho zřejmě tekoucí voda, když ji pozoroval. Ještě jsme mu pak koukli s baterkou do krku, říkala jsem si, jestli ho tam třeba nebolí. V krku nic neměl, ale jak jsem mu tam zasvítila, zaleskla se na místě dolní dvojky průhledná čárka. Tak mi to bylo jasné, rýma i teplota byly od zubů! Proč ho ty zuby ale tak trápí? Druhý den se objevila čárka na místě druhé dvojky a já jsem si zpětně uvědomila, že každý zub provázela rýma a když mu rostly 2 horní jedničky, měl i teplotu a skončili jsme v tom Motole. To jsme ale ještě nevěděli, že to jsou zuby, to vidět nic nebylo. Tentokrát 2 zuby, teplota velká a rýma také. Takže mu zřejmě zase zaskočily sliny nebo hleny, ucpal se mu krk, on se lekl a dostal ten záchvat. No, co vám budu povídat, brečela jsem taky a když se uklidnil, ulevilo se mi, ale brečela jsem ještě víc a bála se každého dalšího večera, kdy budu muset do sprchy a nebudu u něj. Už se to ale naštěstí neopakovalo. A doufám, že už nikdy nebude!

Fotek z tábora máme bambilion a nestíhám je teď probrat, takže se omlouvám, ale tábor je bez fotek :-(.

Ani ne týden na to, co jsme přijeli z tábora, jsme vyrazili na 4 dny do Harrachova. Byl tam festival Keltská noc, kam jel manžel s kamarády. Já s Vašíkem jsme buď mohli být doma nebo vyrazit také a užít si společně alespoň dny, protože bylo jasné, že na festival večer nemůžeme. Nakonec jsme tam byli oba dny na chvíli a bylo to fajn. Vašíkovi se to líbilo také. Měla jsem trochu strach z toho kraválu, ale evidentně našel v hudbě zalíbení a jak ji slyší, začne do rytmu tancovat. V neděli, v den odjezdu, měl Vašík svoje první narozeniny, tak jsme je komorně oslavili v cukrárně :-). Velké oslavy pak byly v plánu na další týden, ale o tom bude další článek.

Výlet k Mumlavským vodopádům...

Miluje vodu! Vůbec mu nevadilo, že je ledová, chtěl tam a plakal, když jsme ho nechtěli nechat jít si zaplavat přímo pod vodopád :-). Tak prý aspoň takhle... :-)

Na festivalu Keltská noc... :-)

Na autogramiádě Třech sester...
Vašík má podepsané blahopřání k 1. narozeninám a my s taťkou nové CD :-)

Výlet na Smržovku...

A malinká oslava Vašíkových 1. narozenin :-)

Jinak jsme jednotlivé dny trávili různě. U kamarádů nebo na chatě. Tam jsme strávili poslední dobou několik dní, Vašík se cachtal v bazénku, houpal se na houapčce, prohání všechny své stroje, tzn. tříkolku, Tatru, odrážedlo a nejčastěji prohání rodiče nebo kohokoliv, kdo mu přiblíží ruku. Hned ji chytí a musí jít. A bojí se trávy, takže se místo po kolenou naučil lézt po čtyřech, jako by rovnou po nohách, s nataženýma nohama, aby se trávy dotýkal co nejméně. Zamiloval si rajčata, která si chodí trhat na chatě rovnou na záhon a sní jich za den snad kilo. Proč zrovna rajčata? Když do něj kousne, celé mu vyteče na triko. Ale hlavně, že je šťastný. Líbí se mu tam ko-ko-ko (tj. slepice) u sousedů a chtěl na ně chodit také tak 150x za den. Když usínal, opakoval si ko-ko-ko. Chůze na trávě mu moc nejde, jak je to rovné, tak dost padá. Jinak na betonu nebo v bytě udělá zhruba 20 kroků.

Hmmm, rajčátko, mňam, mňam :-)

Kráva bůůů... momentálně jeho nejoblíbenější zvíře, tak jsme mu museli ukázat živou krávu.
Snažil se jí nakrmit...

Proč by měl sedět v židli, když může sedět na židli? To je mnohem větší zábava...
Ještě, že jsme pořídili sice drahou, ale pevnou a těžkou židli, kterou SNAD to zvíře nepřevrátí!

Dnes jsme byli koupit druhé boty. Z prvních už vyrostl. Aktuálně má tedy boty vel. 22. Dělá scény a nechce do kočárku. Včera jsme vezli prázdný kočárek a milost pán šel pěšky po chodníku, dokonce bez bot. A dnes jsme kočárek ani nevzali, protože dostal hysterický záchvat, když jsem se ho tam snažila dát. Když s ním jdeme oba, můžeme se vystřídat, aby nám neupadla záda. Ale co si počnu, až půjdu ven sama, to tedy nevím. Začíná nám veselé období :-).


Takhle si vykračuje bos po chodníku a je naprosto šťastný... ať žije barefoot :-)

Takže to je ode mě dnes vše, myslím, že toho je dost. Snad najdu brzy čas na další článek.
Doufám, že si užíváte léto tak, jako my ;-).

pondělí 20. června 2016

10-měsíční ďábel...

Vašíkovi už je 10 měsíců! Teda, už mu vlastně táhne na 11. měsíc, jenom jsem ten článek psala několik dní :-(. Každopádně už je to velký kluk. Začíná mi být po tom malinkém miminku smutno. Ale tenhle ďáblík mě baví, je s ním velká sranda :-). Občas je teda na ránu, to většinou, když mi dochází síla, ale jinak je to miláček :-). A takhle už se zabavíme i společně...



Na 10-měsíční prohlídce jsme byli s týdenním předstihem. Vašík vážil 9975 g, takže kdybychom byli v řádném termínu, asi by tam těch 10 kilo bylo :-). A měří 79 cm. Podle paní doktorky je veliký, ale mně to ani moc nepřijde. Ano, těch 10 kilo už se celkem pronese, to je pravda. A občas potkáme na procházce nějaké chodící děti, kterým je určitě přes rok a jsou menší. Tak nevím :-).

Jinak 9. a 10. měsíc přinesl nejviditelnější pokroky v tom, co se Vašík naučil. Měla jsem pocit, že pokroky dělá každý den. Jak se dostal do kleku na čtyři, začal se pohybovat tou píďalkou, za chvíli si sednul, potom si začal stoupat, nakonec se i rozlezl správným střídavým způsobem a teď už chodí kolem nábytku a nejradši by chtěl pořád jen chodit...

Přebalování aneb "mámo, chyť si mě..."

Jo, přebalování je velká zábava. Když se "jen" otáčel na břicho a já z toho šílela, teď bych za to byla vděčná, kdyby dělal jen to. Teď se otočí a rovnou začne zdrhat, případně si stoupá. Několikrát během jednoho přebalení. Takže z minutové záležitosti je to tak čtvrt hodinový boj. Asi 2x už došlo i na to, že jsem ho musela zakleknout a přebalit násilím, třeba když někam pospícháme. To jsou pak i slzičky. Závidím těm maminkám, kterým děti leží a třeba ty 2 minuty vydrží v klidu. Venouš ani náhodou. Za celý den se nezastaví ani na ty 2 minuty, pořád někde lumpačí. Občas by potřeboval tlačítko "vypnout" :-).

Co už Vašík umí 
(tentokrát to bude trochu i taková fotogalerie, jen se omlouvám za kvalitu fotek, většina je z mobilu a nejsou nijak upravené, na to není čas)

- Krásně sedí.


- Krásně stojí, stoupá si všude a neustále. nejdřív u věcí, které byly nižší než on, potom třeba u stolečku, u sedačky, postupně přidával a vybíral si to, kde se mohl za něco chytit a přitáhnout se nahoru. Teď už si stoupne i u hladké zdi, kterou mimochodem olizuje. Stejně tak rád si dává pusinky u zrcadla. Je vtipné ho pozorovat :-).


- Dělá krůčky do stran podél nábytku. Umí už obejít i roh stolu.
- Když ho držíme za ruce, resp. za ramena, tak už ťape. Přejde celý byt.
- Už si hledá i jiný způsob, když nejsou po ruce něčí ruce. Opírá se o Tatru, která mu ale zatím ujíždí rychleji, než on stíhá dělat krůčky.


- Leze jako drak. Naprosto vzorně, střídá ruce a nohy. Je šíleně rychlý. Díky tomu se také zlepšila jeho separační úzkost, protože když někam jdu, leze za mnou. Řeknu mu, kam jdu a jestli chce, ať jde se mnou a on se "rozjede". Občas zmizím, aniž bych mu to řekla a i tak už mě dokáže po bytě najít. Najde mě i na záchodě, ale jakmile se zavřu, je zle. Řve za dveřmi, většinou u nich stojí a bouchá na ně. Takže se pak nemůžu dostat ven. Vzdala jsem to a nezavírám se. On si tam pak přileze a když vstanu, okamžitě se postaví k záchodové míse a nejraději pozoruje vodu, když splachuju. No, je to nechutné, ale hodně ho to baví :-).
- Stejně tak rád si stoupá u myčky na nádobí a pořád by chtěl mačkat čudlíky a fascinuje ho displej, kde svítí čísílka.


- Také si stoupá u sporáku, chytá se za madlo u trouby. Tak čekám, kdy se to s ním otevře. Zatím se mu to nepovedlo (psáno včera). Dneska připisuju, že se mu to právě povedlo. Letěl rovnou na hlavu a řval jako pavián. Chudinka můj :-(.Jenže jak mu mám vysvětlit, aby tam nechodil?


- Už se mu daří otevírat skřínky s nádobím. Tam, kde jsou nebezpečné věci, jsme museli dát pojistky proti otevření.
- Rohy stolků a podobných věcí jsou oblepené gumovými rohy už dávno.
- Nemá rád pračku. Když pere, nedůvěřivě ji pozoruje a zavírá dveře do koupelny.
- Občas leze i sám do jiné místnosti. Když si vzpomene, že v ložnici je zrcadlo, tak se tam vypraví. Nebo že v předsíni má Tatru, která má prima kola nebo že tam má táta hokejky na florbal.


- V kočárku jezdí zase na břiše nebo v kleku. Pozoruje okolí a nic mu nesmí uniknout. Směje se, křičí, rozdává úsměvy a lidé, které potkáváme, ho obdivují a smějí se na něj. Jakmile na něj nějaká "bába" promluví a zasměje se na něj, hned k ní natahuje ručičky.


- Má rád knihy. Neustále si v nějakých listuje. Ať jsou to jeho dětské knihy nebo jakékoliv jiné "dospělácké".



- K dvěma spodním zubům konečně přibyly dvě horní jedničky. Ty se mu prořízly minulý víkend. Jak je objevuje, začíná s nimi skřípat. To je děs, rve mi to uši a nejde mu vysvětlit, aby to nedělal. První horní dvojka se prořízne co nevidět. Kromě toho mě s nimi pěkně kouše při kojení.
- Dává nám pusinky, což znamená, že nás celé oblízne, protože pusu dává s otevřenou pusou dokořán. Je to miláček. 
- Občas se přileze jen tak pomazlit. Ke mně tedy. Neustále po mě leze a pořád se po mě sápe. Po nikom jiném tolik neleze.
- "Terorizuje mě" :-). Rve mi vlasy, štípe mě, kouše mě, plácá mě do obličeje... a to si k nikomu jinému také nedovolí. Při večerním kojení dělá neskutečné vylomeniny. Kleká si, točí se do vrtule, stoupá si. Bohužel u toho zapomíná pouštět moji bradavku, takže to většinou dost bolí.
- Spí 2x denně a hurá, občas se zadaří a dopoledne spinká doma. Z toho mám radost, protože tak mám chvilku klidu. Stihnu třeba uvařit bez toho, aniž by mi visel na noze nebo se někde hmoždil, zatímco já nemám čas ho hlídat.


Jinak je u nás ale uspávání hodně velká zábava. Probíhá to zhruba takhle nějak :-)


- Přes den je už (většinou) bez dudlíku. Začala jsem mu ho odebírat a dostává ho jen na usínání a v noci jich má teda stále plnou postýlku.
- Všechno zkoumá prstíčkem. Na všechno ukazuje. Do všeho ten prstík strká. Zkoumá drobečky, dírky, šroubky, knoflíky...
- Nezavře pusu a pořád něco brebentí. Umí říkat máma, táta, bába, děda, papa, mam (tzn. ham), edě (tzn. ještě) . Neví asi ještě moc, co to znamená a neumí nám přiřadit to správné oslovení. 
- Má rád pejsky, venku mu žádný neunikne. A umí už ho najít a ukázat ve svých knížkách.
- Stejně tak má rád tramvaje a vlaky. V kočárku by si ukroutil hlavu, když jede tramvaj.
- Zbožňuje houpačku. Děda mu ji pořídil na chatu a nemohli jsme ho tam odsud dostat. Takže v Praze obrážíme hřiště a chodíme se houpat.




- Učím ho pít z hrnečku a zatím mu to moc nejde Mokrý je vždycky až na břiše.
- Na vyzvání umí ukázat jak je veliký (zvedne ruce nad hlavu) a udělat paci, paci (to si vtipně plácá jednou rukou přes druhou).


- Rád si hraje s dveřmi, "jezdí s nimi" sem a tam. Jen mám strach, že si tam přivře prsty.
- Miluje tříkolku. Sousedi nám ji půjčili na vyzkoušení a od té doby chytá hysterický záchvat, kdykoliv ji vidí a chce na ní. O víkendu nám ji půjčila sestřenice, tak bude mít "vlastní".


To je zatím asi tak všechno, na co jsem si postupně vzpomněla. Zbytek zase příště...

Jinak jsme vlastně také absolvovali 2 společenské události. Jednu svatbu, kde jsme byli celá rodinka a druhá akce byla Gran Gala 2016, což je ochutnávka vín ve Villa Richter. Tam jsme byli bez Vašíka, kterého po půl roce večer hlídala babička. Byla jsem nervózní, jak to půjde. Večeři a koupání zvládli dobře. Jen usnout nechtěl. Ta akce byla odpolední, takže jsme kolem 20:45 přišli domu a on ještě nespal. Chtěl maminku, závislák jeden :-).