čtvrtek 30. dubna 2015

99 dní do porodu...

Tak jsem se z celkových 280 dní přehoupla pod stovku. Dnes mi počítadlo ukázalo "jen" 99 dní do termínu porodu. Dnes končím 26. týden a za 6 dní se přehoupnu do třetího, tedy posledního trimestru. Hrozně to letí... Úplně živě si vzpomínám, jak jsem čekala, jestli se na těhotenském testu objeví 2 čárky a jak mi pak volala doktorka kvůli výsledkům krve a oznámila mi, že podle hodnoty HCG jsem těhotná. A jak jsem se pak se slzami v očích schoulila k manželovi do náruče a nikdy jsem nebyla šťastnější! Těch 6 měsíců uteklo jako voda. Pravda, první skoro 4 měsíce nebyly jednoduché, ale ty poslední 2 už si patřičně užívám.
V dnešním článku asi bude tak trochu od každého něco, shrnutí momentálních událostí...

Všechny možné bolesti už jsou tu...

Už skoro 3 týdny jsem doma na dovolené, užívám si, jak náš brouček kope, chodím ven s kamarádkami, chodím na zmrzku do nového Světozoru, který nám tu minulý týden otevřeli, chodím často na procházky a také na cvičení. Pomalu ale začíná jít do tuhého a občas už je to celkem dřina...:-). Procházky jsou náročné, funím a dech mi nestačí, břicho těžkne a připadám si, jako bych nosila tak 10-tikilový baťoh, ale na břiše. Kyčle bolí, třísla bolí, záda bolí, břicho bolí, stydká kost bolí. Teď si nestěžuju, jen konstatuju. Se vší tou bolestí se statečně peru a beru to tak, že to k tomu prostě patří. A že bude hůř. Ale miminko už něco přece jen váží a břicho se podle toho musí roztáhnout, takže vazy o sobě dávají prostě vědět. Už se těžko zvedám z křesla nebo z postele, připadám si jako stará bába. A jak mě bolí kyčle a ta stydká kost, tak poměrně dlouho trvá, než se vždycky rozejdu. A i tak chodím chvílema jako kačer. Sranda už je to i v noci. Na zádech už spát moc nemůžu, nejen, že to bolí, ale už tak zhruba týden se mi na zádech dělá lehce nevolno. Nastudovala jsem si, že to je tím, že zvětšující se děloha tlačí na dolní dutou žílu a z toho se těhotným právě dělá špatně. Takže mi už opravdu zbyl jen jeden nebo druhý bok. A přetočit se z jednoho na druhý, to je také velká švanda. Jak já bych si ráda lehla na břicho. Bez velkého kojícího polštáře mezi koleny už v podstatě spát nemůžu a když ho náhodou nemám, musím ho nahradit alespoň obyčejným polštářkem. Když usnu bez něj, tak kyčle se za chvíli ozvou. Zatím ale myslím, že to se spánkem ještě jde. Kromě toho, že stále chodím 3x za noc na záchod (což mám teda od samého začátku), tak docela spím. Usínám docela brzo, protože jsem večer unavená, ale pak se ráno budím brzy. Už jsem párkrát vstávala i v 6 hodin jen tak, protože už jsem prostě nevydržela ležet. Prcek už někdy kope i v noci tak, že mě občas vzbudí. Za to jsem ale většinou ráda, protože vím, že je v pořádku, takže ho hezky pohladím a zase pěkně usneme.

Břicho roste, prsa rostou, oblečení se zmenšuje...

Za těch 6 měsíců jsem přibrala 8 kilo. Nevím, jestli je to hodně nebo málo, prostě je to tak. Snad to ale není vidět jinde, než na tom břiše a možná i v prsou. Prsa se mi opravdu znatelně zvětšila. Dneska ráno už to nešlo jinak a prostě jsem musela vyrazit do obchodu koupit si podprsenku. Všechny, co jsem měla, už jsou malé a jediná, která byla zatím trochu větší, už to také nepobírá. Takže jsem vzala obchod útokem a místo svých původních Béček jsem si koupila jednu vel. C a jednu dokonce D. Obě mi sedí ale stejně, tak je ten rozdíl asi jen jiným výrobcem. Budu muset ale vyrazit i pro další oblečení. Momentálně mám pouze jedny džíny a jedny šaty. A trička se mi nějak podezřele den ode dne zkracují. Už aby bylo opravdu jaro, abych už mohla chodit jen v šatech, na to už se vážně těším. Takže ať chci nebo ne, nákupy mě v nejbližší době neminou.

Já a můj břuch... tohle je fotka z 24. týdne, v té době +7 kg

Výbavička pro miminko...

Pro miminko ale zatím nic moc nenakupuju. Není to ještě kam dávat. Nejdřív musíme zrekonstruovat a vymalovat ložnici a pořídit miminku skříň. Pak můžu začít shromažďovat věcičky. Oblečků mám teď asi tak 10 ks nových, které jsem koupila nebo dostala. Potom mám 3 krabice na chatě od sestřenice po jejích dětech, které musím probrat a vytřídit z toho ty úplně miminkovské věci a dovézt je domů. Pak mám přebalovací podložku, jednu osušku a jednu hračku. Zároveň jsem byla minulý týden u kamarádky, která mi také nabízí půjčit spoustu věcí, ať už oblečení, nebo jiné věci. Půjčí (nebo dokonce dá?) nám postýlku a pak nám půjčí i přenosný košík na miminko. No, prostě toho bude asi celkově dost, takže zatím jsem svoje nakupovací choutky zmírnila. Mám tedy objednané povlečení, mantinel do postýlky a zavinovačku. A dneska nám dorazil kočárek. Zatím jen k manželovi do práce a pak ho převezeme k rodičům, abychom ho z pověrčivosti neměli doma.

Strií se fakt bojím...

Můj favorit proti striím
Poctivě se mažu krémem proti striím. Vážně se to snažím dodržovat a mažu 2x denně už od samého začátku. Začala jsem hned v prvním měsíci, když jsem měla hyperstimulační syndrom. To jsem tehdy měla břicho nafouklé zhruba jako jsem ho potom měla ve třetím nebo dokonce ve čtvrtém měsíci. Už tenkrát jsem se strií bála. Od té doby jsem nepřestala a mažu bříško, prsa i boky. Zatím je to dobré, tak doufám, že mě ty mršky někde nepřekvapí. Krémy jsem vyzkoušela zatím dva. První Bepanthen a druhý Elasti-Q. Zatím u mě vítězí Elasti-Q a to zejména kvůli ceně, je daleko levnější. Ale vyhovovaly mi oba. U Bapanthenu bylo prima, že měl pumpičku na dávkování krému, ale tu ani nějak nepostrádám. Elasti-Q jsou dva druhy, jeden "obyčejný" a druhý s "účinnějším složením". Musím říct, že mně osobně víc vyhovuje dokonce ten obyčejnější a to už ne kvůli ceně, ale protože není tolik hutný a nezanechává po rozetření takový bílý film na kůži. Pokud mi někdo nedoporučí, abych vyzkoušela ještě něco jiného, tak určitě zůstanu u tohoto. Každopádně na 100% zůstanu u mazání, v tom rozhodně vytrvám, protože... kdo maže, ten jede :-).

Chodím pravidelně cvičit...

Co se týče cvičení, chodím na gravid jógu, kde se báječně protáhnu. Už 2x jsem byla vyzkoušet cvičení na pánevní dno a to je také super. Dozvěděla jsem se tam, že pánevní dno se musí umět vědomě uvolnit a ne posilovat, jak si všichni myslíme. Naopak, u porodu není dobré ho mít posilněné a stažené, ale právě hezky uvolněné. No a dnes jsem byla poprvé na cvičení pro těhotné ve třetím trimestru. Ano, chybí mi ještě týden, ale včera mi řekli, že už klidně můžu přijít. To už je zaměřené na přípravu k porodu. Dneska nám fyzioterapeutka ukazovala relaxační polohy, jak si můžeme ulevit při první době porodní, když přijdou kontrakce a jak nám u toho může pomoci partner. Pak jsme se učily dýchat a jak využít nitrobřišní tlak v druhé době porodní... Do teď jsem si porod vůbec nepřipouštěla a vůbec na něj nemyslím. Když se mě někdo zeptá, jestli se porodu bojím, zatím odpovídám, že asi ne. Ale strach určitě přijde to je jasné. Ale jak říkám, začíná jít do tuhého, třetí trimestr se blíží a asi je čas už začít myslet i na tyhle věci... :-).

sobota 25. dubna 2015

Test na těhotenskou cukrovku

Včera jsem začala 26. týden a zároveň jsem absolvovala vyšetření na těhotenskou cukrovku (orální glukózový toleranční test - OGTT). Obnáší to odběry krve a vypití glukózy. Všechny těhotné ženy v mém okolí nebo ty, které už mají těhotenství za sebou, mě strašily, jak je to hnusné a jak se to nedá vypít. Jelikož jsem celý život na sladké, tak jsem si říkala, že to pro mě určitě nebude problém. Nejvíc mě děsilo to, že tam mám strávit 3 hodiny a celou dobu být nalačno, to mimochodem už od předchozí půlnoci. Na gynekologii jsem dostala letáček s pobočkami Synlabu, které tohle vyšetření provádějí a měla jsem se objednat na 25. - 27. týden. Objednala jsem se tedy do Gennetu, protože jsem to měla nejblíž od domova.

Glukóza ředěná čajem
Včera ráno jsem tedy v 7:15 čekala na Letné před Gennetem a čekala, až otevřou. V 7:25 mi udělali první odběr krve a řekli, ať se posadím do čekárny a až budou výsledky (zhruba za hodinu), tak mi přijdou říct, jestli je potřeba mě zatížit glukózou. Předpokládám, že by to nebylo potřeba, pokud by v krvi našli cukrovku rovnou. A tak jsem tam seděla a čekala. Ta hodina ještě jakž takž utekla, četla jsem si knihu, ale začínala jsem mít fakt hlad a hlavně žízeň. V 8:30 mi sestřička rovnou do čekárny přinesla půllitrový kelímek a řekla, že bych to měla vypít do 5 minut. Prý to ale nemusím lámat přes koleno, že do 10 minut to stačí. Bylo to naředěné čajem a jelikož jsem měla opravdu žízeň, asi bych v tu chvíli vypila cokoliv. Bylo to dobré, prostě takový hodně sladký čaj. Vlastně mi to nedělalo nejmenší problém a vypila jsem to asi během minuty. Pak jsem jim měla přijít říct, že jsem to vypila a dohodnout se na dalším postupu. Tak jsem tam za tu minutu šla a podávám sestřičce prázdný kelímek a ona se divila, že už to mám vypité. Tak jsem řekla, že jsem měla žízeň a že mám hlavně i hlad. Na to mi ona povídá, že mě tohle určitě zasytí... 

Měla jsem si sama hlídat čas a přesně za hodinu přijít na další odběry. Myslela jsem, že se zkontroluje, co to udělalo a pak mě pustí domů. Tu druhou hodinu už jsem tam skoro trpěla. Měla jsem čím dál tím větší žízeň a hlad (glukóza mě teda ani náhodou nezasytila), ale také už jsem byla přesezená. Bohužel jsem ale nesměla opustit prostory Gennetu, ale nechápu proč. Přitom, kdybych se mohla jít projít na Letnou, bylo by mi určitě lépe. Navíc v té čekárně seděla další spousta lidí, kteří smrkali a kašlali, z čehož jsem také moc nadšená nebyla. No, druhou hodinu jsem nakonec zvládla a když bylo 9:35, šla jsem na druhý odběr krve. Sestřička se ptala, jak mi je, jestli je všechno v pořádku. Řekla jsem, že ano, ale že už mám fakt velký hlad. Na to mi řekla, že ještě hodinu a mám to za sebou. COŽE? Jako další hodinu? Třetí odběr mi nevadil, po tolika odběrech krve na játra mi to nedělá vůbec problém. Jen už jsem nevěděla, co tam budu dělat. Jasně, měla jsem pořád co číst, ale to sezení mi dávalo zabrat. Prcek kopal jako o život, jak byl asi posilněn tou glukózou. Začala se také ozývat i moje kostrč, takže jsem se tam na 2 metrech čtverečních snažila procházet. Žízeň a hlad už začínaly být fakt nesnesitelné. Odpočítávala jsem minuty. 

Nakonec jsem se dočkala a v 10:40 jsem šla na poslední odběr. To už se mě ani nikdo neptal, jak mi je, jen mi vzali krev a řekly, že už si nesmím dát nic extra sladkého, že až zítra. A to jako proč zase? Když jsem se ptala na výsledky, sestřička mi řekla, že je pošlou mému gynekologovi. No super, takže jsem tam trčela 3 a půl hodiny a ani nevím, jak to dopadlo. Pravda je, že mi to bylo v tu chvíli asi dost jedno, hlavně, abych už byla pryč. Hned jak jsem vyšla z ordinace, jsem se konečně napila a jen co jsem opustila budovu, začala jsem za chůze jíst svačinu, kterou jsem naštěstí měla s sebou. Pomalu jsem přes Letnou došla domů a byla jsem ráda, že to mám z krku. 

Proč ještě nikdo nevymyslel nějaký jednodušší způsob, jak tohle vyšetřit? Aspoň pro těhotné. Vždyť být tak dlouho o hladu musí být nesnesitelné i pro ty, kteří nečekají dítě, natož pro nás... A tak jsem si pak odpoledne dala plný talíř sladkých jahod, ale odpustila jsem si teda zmrzlinu, aby se neřeklo :-).

úterý 14. dubna 2015

Koupili jsme kočárek

V pátek 10.4 jsme s manželem vyrazili na veletrh For Kids do Letňan. Chvíli jsem ho musela přemlouvat, protože tam jít samozřejmě nechtěl. Já tam chtěla hlavně kvůli kočárkům, měla jsme představu, že to bude obrovská výstava a že tam budou mít všechny kočárky na jednom místě a my pak nebudeme muset objíždět několik obchodů a vybírat. Zatím jsem neměla ani žádný vyhlídnutý na internetu, neměla jsem načtené žádné recenze. Prostě nic. Chtěla jsem se poprvé "jenom" podívat a okouknout hlavně, který kočárek má velkou korbičku...

Veletrh jako takový mě celkem zklamal. Čekala jsem, že toho bude plné výstaviště, ale bylo to jen v jedné hale. V druhé byli senioři, v další psi a v poslední nějaké hubnutí. Takže mi připadalo, že tam toho je málo. Navíc za tu cenu... 150 Kč/os. vstup, plus parkování dalších 150 Kč. Takže za 450 Kč celkem, prošli jsme to za půl hodiny a celkem nic mě tam nenadchlo. Pak se mi začalo dělat špatně, chtělo se mi omdlít a jak jsme se rychle chtěli dostat ven, tak jsme omylem vešli do haly s veletrhem pro psi. Tam byl ale takový smrad z toho psího žrádla, že jsem se málem pozvracela na místě. Ale zahlédli jsme stánek s naší oblíbenou kávou Dallmayr a manžel usoudil, že kafe mi udělá dobře. Byl asi nějaký blbý tlak a já se svým nízkým tlakem opravdu neměla daleko k omdlení. Tak jsme si tam sedli a i já jsem si dala pořádně silné espresso. Musím říct, že se mi za chvíli opravdu udělalo lépe. A tak mi to nedalo a řekla jsem, že se tam ještě vrátíme a projdeme to ještě jednou, že jsme třeba něco přehlédli.

Pravda je, že jsem koukala jenom po kočárcích a po jiných věcech ani moc ne. Ale všechny kočárky mi od pohledu přišly divné. Buď byly nízké a museli bychom se k nim ohýbat nebo měly plastový spodek korby, což se nám nelíbilo, nebo to byly tříkolky, což jsme nechtěli. Značky jsem neřešila, protože jsem stejně žádné moc neznala. Pak jsme objevili jeden, který měl vnitřní rozměr korbičky na délku 76 cm, ale na šířku mi připadal úzký. Paní nám řekla, že rozměry jsou standardizované a že větší asi neseženeme. Moc se mi to nezdálo. Manželovi se líbil a navíc měl klasická 4 kola, nezatáčecí. To manžel chtěl. Já ale ne, já jsem chtěla sice 4 kola, ale ty přední jsem chtěla určitě zatáčecí. 

Nakonec jsme našli favorita...

Už jsme byli fakt na odchodu, když nás u posledního stánku chytla paní, jestli nám může s něčím pomoct. Tak jsem řekla, že jedině, pokud má nějaký velký a vysoký kočárek. Odvedla nás dovnitř do stánku a opravdu nám ukázala velký kočárek. Vnitřní rozměr korby měl 80x45 cm, což mi přišlo docela dobré a vypadal prostorně. Korba ani nebyla moc kulatá a nevypadala jako vajíčko, jako u těch ostatních kočárků. Celkově byl vysoký a docela lehký. Nechali jsme si tedy všechno ukázat, jak se sundavá korba, vyměňuje se za sporťák, jak se skládá podvozek. Všechno jednoduché. Madlo se dalo zvednout hodně nahoru a ani manžel ho nemusel mít úplně zvednuté, což bylo hodně pozitivní. Takže pro nás 3 nejdůležitější věci splňoval - rozměr korby, výška a jednoduchost skládání. Poslední zásadní věcí pro mě bylo, aby se sporťák dal posadit čelem ke mně a ne po směru jízdy. Přijde mi hrozně nepraktické, když já nevidím na dítě a dítě nevidí na mě. To prostě nechci. Takže tady jsou možnosti obě, můžu ho mít jak čelem k sobě, tak i po směru jízdy, kdyby náhodou. Připadalo mi to všechno dokonalé a pořád jsem čekala nějaký zádrhel... 

Pak se do toho vložil manžel a začal se vyptávat na technické věci jako na materiál podvozku, co to vydrží a podobně. Také se ptal na kolečka... byly poměrně velké a samozřejmě nafukovací. Jiná než nafukovací bych ani nechtěla. Měly ale plastové loukotě (nebo jak se to jmenuje) a to se manželovi nějak nezdálo. Paní ho urychleně ale uklidnila, že si můžeme objednat kolečka s klasickými dráty. Jinak se dají samozřejmě zaaretovat a v terénu prý také vydrží dost. Pak se zeptal, kdo to vyrábí a paní řekla, že je to polská značka. Na to jsem se pro změnu moc netvářila já. Je to značka JEDO, kterou jsem dosud opravdu neznala. V Čechách je výhradním dovozcem ostravská firma Sam Baby s.r.o., která právě vystavovala tady na veletrhu a centrálu mají v Ostravě, pobočky pak ještě různě po Moravě, v Olomouci, Opavě, Prostějově a v Brně. V Praze vůbec nejsou. Jen dovážejí do Dětského ráje snad. No, ale manžel říkal, že se teď všechny kočárky vyrábí v Polsku a že na tom není nic špatného. A paní na to, že pokud bychom chtěli třeba německý kočárek, tak že je srovnatelný, ale cenově někde úplně jinde, že začínají kolem 20 tisíc. A fakt je, že naše představa byl kočárek kolem 10 tisíc. A tak jsme se konečně zeptali, kolik tenhle model vlastně stojí? A paní řekla, že v obchodě 11 700 Kč, ale s veletržní slevou stál 10 500 Kč. Museli bychom ho ale koupit samozřejmě rovnou...

A tak jsme na stánku celkově strávili asi hodinu, kdy se nám paní intenzivně věnovala, byla moc milá a ochotná. Já si s kočárkem zkoušela jezdit, manžel už vypadal otráveně a říkal: "Tak ho bereme a jdeme. Je fajn a hlavně, že už to nebudeme muset dál řešit." Já bych byla také pro, ale přece jen jsem měla pochybnosti, že jsem ještě neměla nic okouknuté, neměla jsem nastudované recenze, také jsem měla pocit, že je brzo a že když teď koupíme kočárek, že tím něco zakřikneme... Manžel mě uklidňoval a asi se mu vyloženě líbil, protože ho vážně chtěl rovnou pořídit. A tak jsem si nechala od té paní ještě jednou všechno ukázat, abych se přesvědčila, že je to opravdu tak jednoduché. No a když jsme se tedy rozhodli, že ho koupíme, tak nám ukázala katalog s barevnými kombinacemi. Ten, co jsme tam zkoušeli, byl takový béžový a mně se líbil. Manžel nakonec vybral červený. Tak říkám, jestli není červený pro kluka divný a jestli nebude i jemu vadit jezdit s červeným kočárkem. A on, že proč, že bude závodní, jako Ferrari... A tak bylo vybráno! Já jsem s červenou naprosto spokojená, ale nijak bych na ní netrvala. Spokojila bych se i s nějakou neutrální barvou. Ale takhle mám radost :-). Pak jsme si ještě objednali tedy ta drátěná kolečka a barvu podvozku jsme zvolili černou, aby to celkově ladilo. Zaplatili jsme ho a do 6 týdnů by nám měl dorazit domů... 

Ilustrační foto z webu...

Korba a sporťák...

Přesně náš podvozek... černá konstrukce a drátěná kolečka
Sporťák v modré barvě...

Nakonec jsme ještě koupili přebalovací podložku, jednu bambusovou osušku a manžel najednou říká: "A ještě tady tu bubaku" a podával mi hračku, takové plyšové chrastítko. Nevím, proč ji takhle pojmenoval, ale usmála jsem se na něj a říkám, že to je první hračka pro naše miminko. A on na to: "Jo. A tím mám do srpna vystaráno. A hlavně už jdeme, pojď." 

Bubaka, osuška a přebalovací podložka...
Večer mi to stejně nedalo a zabrousila jsem na internet. A to jsem si řekla, že už teď hlavně nesmím hledat jiné kočárky a něco porovnávat, protože už prostě máme vybráno a jsme spokojení. Ale našla jsem si alespoň tu značku a pár recenzí. Lidé opravdu chválili velikost korbičky, dokonce tam někdo psal, že je i zbytečně velká. Haha, tak to mě rozesmálo, ale hlavně potěšilo. Asi měli nějaké malé miminko :-). Chválili si i lehkou manipulaci s ním, jednoduchost ovládání (i jednou rukou) a že v terénu to je také dobré. A prý se jim nikdy nic neporouchalo. Tak jsem se uklidnila a jsem na něj zvědavá...a už se hlavně těším, jak budeme drandit. Snad jsme se neukvapili a vybrali dobře. Manžel má stejně představu, že nejpozději v roce bude naše dítě chodit, takže rok nám kočárek snad vydrží :-).

Nakonec moje doporučení... pokud jste vysocí jako my (já 182 cm, manžel rovných 200 cm) a předpokládáte, že budete mít velké miminko, tak model JEDO Fyn Memo určitě zvažte. My máme termín porodu začátkem srpna a už teď víme, že velikost našeho miminka je na horní hranici normy, tudíž opravdu očekávám, že to bude malý obřík a bude potřebovat velký kočár. Do zimy vyroste a musí se mi vejít ještě do hluboké korby, navíc ještě se zimním fusakem. Zatím jsem nenašla rozměrově větší korbičku. A výška kočárku je také ideální, abyste se nemuseli k miminku tolik předklánět. Možnost nastavení výšky madla k naší výšce naprosto vyhovuje. Samozřejmě, až ho vyzkouším prakticky i s miminkem, napíšu vám sem podrobnější recenzi. Už teď ale věřím, že bude naprosto pozitivní :-).

pátek 10. dubna 2015

Babský recept na kašel

Už týden mě trápí nějaká viróza. Manžel přijel nemocný z hor a i když jsme spali odděleně, tak jsem se těm bacilům neubránila. Minulý týden ve čtvrtek mě začalo bolet v krku, tak jsem šla hned do lékárny, jestli mají něco, co na bolest v krku mohou i těhotné. Dali mi Septisan, ten se bez problémů může. Bohužel mi tedy ani za pár dní nepomohl. Pila jsem Vincentku a také jsem jí kloktala. Od soboty se přidal ucpaný nos, v neděli kašel. Bolest v krku zůstávala stejná. Ještě v úterý mi bylo pořád stejně a nic nepomáhalo. Rýma se nespustila do teď, hlavu mám ucpanou a už to vidím spíš dutiny...

Nicméně nejnepříjemnější byl ten kašel, to bylo až od průdušek a nejvíc mě trápilo, že se mi otřásá celé břicho a představila jsem si, jak to tam s prckem asi pěkně hází. V úterý jsem si vzpomněla na babský recept na cibuli s cukrem, kterou mi vždycky na kašel připravovala moje babička, když jsem byla malá. Šla jsem si to tedy rovnou nachystat. Nakrájíte cibuli na kolečka a skládáte jednotlivé vrstvy do hrnku. Každou vrstvu proložíte cukrem (krupicí). Já jsem to ještě vylepšila a do pár vrstev a nahoru jsem přidala lžičku medu, aby to bylo zdravější :-). A necháte chvíli odstát, aby to pustilo šťávu. Tu potom jíte po lžičkách každou chvíli.

Nakrájená cibule na kolečka, jednotlivé vrstvy proložené cukrem nebo medem...
Hrnek doporučuju přiklopit, aby to nebylo tolik cítit (ale stejně to úplně nepomůže)...
Bohužel, má to jednu nevýhodu... cibule pak smrdí po celém bytě :-). Když přišel manžel domů, podezíral mě, že tu schovávám nějakého zpoceného chlapa :-). Pak jsem mu ukázala, co to ve skutečnosti je a řekl, že teda dneska spím někde jinde, že tenhle smrad v ložnici nesnese. Nakonec mě nevyhnal, ale v průběhu noci několikrát větral. Celkem jsem se bavila nad tím, jak to přehání :-). Jinak musím říct, že ta šťáva, kterou cibule pustí, mi docela chutná a dávala jsem si v průběhu dne lžičku pokaždé, když jsem šla okolo. V noci také, když jsem šla na záchod. No a ve středu totéž ještě během dne. A už ten druhý den byl znát výsledek, už jsem byla skoro bez kašle. Nebo aspoň bez těch větších záchvatů, už si jenom občas trochu normálně zakašlu. A také mě přestalo bolet v krku. To nevím, jestli přešlo samo od sebe po tom týdnu nebo jestli tomu také pomohla cibule. Takže teď už zbývá jen se zbavit té nespuštěné rýmy, která mi sedí v dutinách... Neznáte někdo nějaký babský recept na rýmu?

středa 8. dubna 2015

Lékařské povinnosti

Těhotenství s sebou přináší i nějaké povinnosti, jako např. povinné návštěvy jiných lékařů než gynekologů. Musíte mít tyto návštěvy potvrzené v těhotenské průkazce. Abych řekla pravdu, nevím, k čemu to je, to mi nikdo neřekl, ale asi to třeba nějak kontrolují u porodu?

Průkazka už se mi začíná pomalu plnit různými razítky a informacemi. Když nepočítám základní údaje z poradny, jako je měření tlaku, kolik vážím, jestli mám v pořádku moč apod., tak jako první mi tam přibylo potvrzení, že mi lékař doporučuje těhotenské cvičení. Na to pozor, kdybyste chtěli na nějaké takové cvičení jít, pravděpodobně po vás takové potvrzení budou vyžadovat. Na minulé kontrole mi do průkazky červeně napsali, že mám negativní Rh faktor krevní skupiny. Prý to pro mě znamená "jen" píchnutí nějaké injekce s protilátkami. Údajně proto, kdyby moje dítě bylo Rh+ po tatínkovi, tak aby si moje tělo nevytvořilo protilátky na další dítě. 

V pátek jsem absolvovala první návštěvu v porodnici u Apolináře a na titulní stranu průkazky jsem dostala razítko Program předporodní péče, které říká, že už jsem "jejich". Údajně od ukončeného 22. týdne už mám jezdit k nim do porodnice, kdyby se (nedej bože) něco dělo a můj gynekolog zrovna neordinoval. To byla přesně otázka, na kterou jsem se sama sebe běžně ptala... co budu dělat, když zrovna gynekolog nemá ordinační hodiny nebo je třeba víkend? Tak teď už to vím a jsem trochu klidnější. Také jsem tam musela podepsat papír, že mě informovali o tom, že v případě potřeby do 32. týdne jsou připraveni poskytnout mi veškerou péči. V období 32.-35. týdne i přes registraci u nich může nastat situace, že budou mít plno a mohou mě odeslat do jiné nemocnice/porodnice. V období 35.-36. týdne případně moje přijetí posoudí podle zralosti novorozence. No a od ukončeného 36. týdne už by to mělo zase být bez problémů a měli by mě přijmout bez jakýchkoliv výjimek. Ptala jsem se na to raději znovu, ale byla jsem ujištěna, že se nemůže stát, že by mě nepřijali (tedy po tom 36. týdnu), že když mám registraci, tak mě prostě vezmou a budu rodit u nich. To mě opět trochu uklidnilo. Nicméně tedy musím věřit, že s prckem vydržíme minimálně do toho 37. týdne! I vzhledem k tomu, že právě v téhle době (36.-37. týden) zřejmě budu v Krušných horách, na čemž manžel zatím stále trvá :-). Dále jsem byla poučena, že do 37. týdne jsem stále v péči svého obvodního gynekologa a v 35. týdnu si mám zavolat do porodnice a objednat se na 37. týden na monitor. Tam se prý pak dochází až do porodu a docela často. A na závěr jsem dostala k vyplnění A4 papír k vyplnění rodinných anamnéz. To si pak prý mám vložit do průkazky a nosit stále u sebe. Už jsem ten papír měla 2x v ruce, že ho vyplním, ale připadá mi to jako nadlidský úkol. Asi tak polovině věcí nerozumím a nevím, co k tomu vyplnit. Snad to do třetice zvládnu...

A včera jsem byla u zubařky a obdržela další razítko do sbírky. Toho jsem se celkem bála, protože zuby mám problémové celý život a tak jsem tedy předpokládala, že v těhotenství vezmou za své. Ale k mému překvapení zubařka nenašla žádný kaz, jen lehký zánět dásní. Tudíž mě nečekalo žádné vrtání a plombování. Odstranila mi jen zubní kámen a zubní plak právě kolem dásní, doporučila pravidelně používat mezizubní kartáček a zubní nit, abych těm kazům předešla a to bylo všechno. Další kontrola zase za půl roku v listopadu, kdy mě prý čeká rentgen, abychom případně včas zachytili i menší kazy třeba mezi zubama, které ona nemůže vidět. Tak to bylo rychlé a bezbolestné. Musím dál vydržet a jíst hodně jogurtů a pít mléko, abych měla dostatek vápníku a mrňous měl z čeho brát.

No a teď už mi zbývá snad jenom návštěva u praktické lékařky na prohlídku a na EKG. Tam už jsem objednaná na příští týden. Jo a ještě vlastně vyšetření na těhotenskou cukrovku, to už jsem také dostala žádanku a mám se objednat na 25.-27. týden. To je prý také moc príma zážitek, už se těším :-).

sobota 4. dubna 2015

Poslední den v práci...

Vzalo to celkem rychlý konec a včera jsem byla naposledy v práci... Naposledy jako před nástupem na mateřskou dovolenou. Takhle brzo jsem to nečekala a je to najednou opravdu divný pocit...

Od ledna jsem pracovala z domova a do práce jsem chodila 2x týdně, tedy s měsíční pauzou, kdy jsem doma ležela s tou nízko uloženou placentou. Teď jsem si ale plánovala, jak do práce budu chodit až do půlky června, kdy nastoupím na mateřskou. Před koncem března ale přišel šéf s myšlenkou, že už z domova pracuju dlouho a že by rád věděl termín, kdy v práci skončím. Že to považuje za velmi výjimečnou situaci. Tak jsem mu řekla, že termín bude zhruba v polovině června, že se to odvíjí od termínu porodu. On ale trval na tom, abychom si řekli přesné datum, kdy skončím. Tak jsem si odpočítala 8 týdnů před termínem porodu (ani jsem neuvažovala tedy o tom, že bych na mateřskou šla až 6 týdnů předem) a k tomu přidala 20 dní dovolené, které bych si mohla vybrat a řekla jsem, že by to tedy vycházelo zhruba na polovinu května. Ani to mu nestačilo a po několika minutové debatě řekl, že by rád, abych skončila k poslednímu dubnu a do té doby dokončila vše, co mám a předala všechno mé nástupkyni. Že bych pak tedy nejspíš musela na neschopenku. Tak jsem si říkala, že mi přece nemůže přikázat, abych šla na neschopenku. No jo, ale může mi zakázat pracovat z domova a vzhledem k tomu, že každý den v práci kvůli bolestem břicha nevydržím sedět 8 hodin, tak mi nic jiného prostě nezbude. Dobře, rozhodla jsem se,že tedy budu souhlasit. No jo, ale to nebylo všechno a za pár dní mi volal a ptal se, jak jsem přišla na to, že mám nárok na celých 20 dní dovolené. Říkám, že mi to řekla naše mzdová účetní. On na to, že dostal jiné informace. Ptala jsem se od koho. A on, že od firemního právníka. Tak jsem se fakt naštvala a úplně mě rozhodilo, že do toho tahá právníka. Proč jako? Kdybych té firmě něco udělala, ale já jsem 10 let loajální zaměstnanec a kus práce jsem tam za tu dobu odvedla. A on mi teď bude dělat problémy? Normálně bych v tu chvíli byla zralá tak akorát na panáka, ale co jsem mohla teď? Čokoládu. Nešlo to jinak a já porušila svůj několika měsíční čokoládový půst. Manžel byl v té době na horách a já to neměla s kým probrat. Zjistila jsem si informace od dalších 3 mzdových účetních a všechny mi potvrdily, že mám opravdu nárok na celou dovolenou, protože mateřská se bere jako odpracované dny. Když jsem pak mluvila s manželem, řekl mi, ať se na to vykašlu rovnou a než aby mě tam někdo takhle nervoval, ať jdu radši rovnou na neschopenku, že to nějak zvládneme. Naštěstí šéfovi pak i naše mzdová účetní vysvětlila, že to je opravdu takhle a že si dovolenou můžu vybrat buď před odchodem na mateřskou a nebo pak mezi mateřskou a rodičovskou dovolenou. Ověřila to u dalších odborníků, protože její slovo mu zřejmě nestačilo. Tak jsem mu v úterý 31.3. po ultrazvuku navrhla, že si dovolenou vyberu rovnou a že když bude souhlasit, ještě do pátku předám zbylé informace kolegyni a zaškolím ji v tom, co ještě neumí. A pokud souhlasit nebude, budu rovnou od středy na neschopence a pak mi dovolenou budou muset proplatit po mateřské. Tak nakonec souhlasil s dovolenou teď. Tím pádem jsem před sebou najednou měla poslední 3 dny v práci, kdy jsem si ještě kromě předání informací kolegyni musela sbalit a odvézt všechny věci. A že jsem jich tam za 10 let neměla málo...

Včera tedy nastal den D. Jela jsem do práce s tím, že už moc co na práci nemám, že jen rozešlu rozlučkové emaily na všechny naše obchodní partnery a dodavatele, dám kolegyním ještě potřebné rady a pak půjdeme všichni z našeho oddělení společně na oběd. Ještě před tím ale mělo naše oddělení schůzku, které jsem se ještě zúčastnila. Na úvod mi šéf poděkoval za spolupráci, předal mi krásnou kytici a skoro bych řekla, že mě i dojal. I přes to všechno, co na mě za poslední dny zkoušel, máme za sebou asi 8 let spolupráce. Po schůzce jsme šli všichni na ten oběd, kde jsem ještě od bývalého šéfa na rozloučenou dostala další krásnou jarní kytici a potom od všech dohromady spoustu dárků. Podívejte na ty dokonalé námořnické oblečky pro prcka. Už teď se nemůžu dočkat, až ho do nich budu oblékat. Bude to štramák :-). A ještě jsem já (ne prcek) dostala přívěšek na Pandoru, který mi také udělal velkou radost. Ještě jednou vám všem moc děkuju. Nejen za krásné dary, ale i za hezký poslední den v práci. Jste zlatí! A budete mi chybět... 

Pro našeho malého námořníka :-)
Najednou nevím, co budu dělat. Budu mít asi spoustu času. Kam v úterý po Velikonocích půjdu, když ne do práce? Jediné, na co se těším, že když bude přes den hezky, můžu se jít projít ven bez omezení času na oběd a nemusím čekat do večera, až budu mít po pracovní době. A na co se obzvlášť těším, že začnu pokukovat po výbavičce pro malého, budu vybírat kočárek, postýlku atd. Už je duben a už totiž můžu :-)! Jen se trochu bojím, abych moc neutrácela. No jo, realita je taková, že teď mám sice dovolenou, ale pak mě čeká neschopenka a mateřská. To už asi žádná sláva nebude... Ale co, miminko nějaké věci potřebuje a já si to chci taky konečně užít :-)!

PS: oblečky na obrázku jsou z Nextu, kdyby se někdo chtěl inspirovat ;-)

pátek 3. dubna 2015

Kluk jako buk!

V úterý 31. 3. jsme byli s manželem u Apolináře na druhém velkém ultrazvuku. Tentokrát jsem byla vybavená svačinou, protože jsem věděla, že tam můžeme zase čekat třeba 2 hodiny. Ale nakonec jsme šli asi po půl hodině na řadu, tak to bylo fajn. Hrozně jsem se těšila, až zase naše miminko uvidíme, ale zároveň jsem byla trochu nervózní z toho, jestli bude všechno v pořádku. Ale pamatuju si, jak jsem před ultrazvukem na konci prvního trimestru skoro celou noc nespala, což mi teď problém nedělalo. Tak nějak jsem si myslela, že když miminko každou chvíli kope, tak musí být prostě zdravé.

Když jsem ho viděla na obrazovce, už bylo opravdu velké. Nejdřív pan doktor zkoumal hlavičku, měřil tam spoustu věcí a diktoval sestřičce nějaká čísla. Sestřička mu na to říká: "Pane doktore, ta hlavička je ale nějaká větší..." A pan doktor na to odpověděl: "A viděla jste paní a hlavně tady pana manžela...? To se není čemu divit." Můj manžel měří rovné 2 metry a já 182 cm. Sestřička na to řekla jen to, že jí manžel trochu zaskočil - asi když vcházel do ordinace téměř v předklonu, aby prošel dveřmi :-). Pan doktor nám řekl, že miminko má 550g a že to je na horní hranici normy. Tak jsem se ptala, jestli je to tím, že ho dobře vykrmuju a na to mi odpověděl, že to na to nemá vůbec vliv, že to je prostě genetika. Ale co jsem tak pátrala na internetu, jak velká jsou miminka běžně ve 22. týdnu těhotenství, tak když má někdo velké, tak má třeba 450g. A naše dítě má 550g! Asi malý obřík :-).

Dál pan doktor prozkoumal srdíčko a další orgány jako ledviny, močový měchýř a také páteř. A mně to prostě pak nedalo a zeptala jsem se, jestli by také viděl, jestli je to holčička nebo chlapeček. On řekl, že se může podívat a asi na 2 vteřiny zajel sondou někam, kde to zřejmě bylo vidět (já ani manžel jsme ale nic nepostřehli) a povídá: "Bude to kluk." A já na to: "Jako na 100%?" Doktor: "Jako na 100%. Ale nebojte, chlapi jsou taky jenom lidi, to zvládnete..." Tak říkám, že s tím žádný problém nemám :-). Dokonce jsem byla zase dojatá a asi jsem uronila i slzičku. V duchu jsem věděla, že manžel bude šťastný, že budeme mít kluka, i když nám oběma bylo jedno, co to bude, hlavně aby bylo miminko zdravé. A mně to opravdu jedno je. Navíc jsem si vždycky přála prvního chlapečka a pak druhou holčičku. Aby měla staršího bráchu, ochránce. Tak třeba se to časem povede. Jediný důvod, proč bych teď chtěla spíš holčičku, bylo kvůli jménu. Pro ni totiž máme jméno vybrané od samého začátku, ale pro kluka to ještě bude boj. Zatím se na žádném neshodneme...

No, byla jsem z toho celkově naměkko už od začátku, jen co jsem ho viděla na obrazovce, jak se tam mrská a otáčí. Ještě jsem se potom zeptala, jak je velký (myšleno rozměrově). A na to jsem od pana doktora dostala odpověď: "Zkoušela jste někdy změřit hada v akvárku? To prostě nejde." Hm, tak jo, tak děkuju :-).

Potom ještě pan doktor říkal, že placentu mám na přední straně dělohy, což prý ale není žádná vada. A když jsem se ptala, jestli není dole, jak byla před těmi 2 měsíci, tak říkal, že ne, že ani nevypadá, že by někdy dole byla. Tak tomu nerozumím. No, hlavně, že je to teď v pořádku. A říkám si, když je placenta vepředu, tak asi tlumí ty kopanečky, ne? V tom případě je náš chlapeček asi pěkný silák, protože i přesto ho cítím už od 18. týdne a celkem zřetelně...

Úplně na závěr pan doktor konstatoval, že je všechno dobré, až báječné a že žádný problém nevidí. A že nemáme čekat, že to bude nějaký chudáček... To mě dojalo úplně nejvíc, že je to zdravý a velký kluk! 

A tady je, už se ani nevejde celý na fotku, tak je tam chudák bez nožiček :-).

Naše miminko - prý chlapeček 31.3.2015 (21 + 4 tt.)