čtvrtek 26. října 2017

Vilnius

To je ostuda, to je ostuda... poslední článek v půlce června. Léto bylo náročné a my jsme měli neustále nabitý program. Psaní článků šlo absolutně stranou, přiznávám a omlouvám se. Snad to za dlouhých zimních večerů napravím a všechno doženu... témat by bylo spoustu :-).

Začnu naším výletem do Litvy. Na konci června jsme s Vašíkem, kamarádkou a jejím synem odletěli do Vilniusu, kde jsme strávili krásný týden. Možná se budete divit, proč zrovna Litva a ne teplo a moře. Ale kamarádky táta tam žije, tak jsme využili možnosti jet s nimi k němu. Ještě jednou děkujeme, že jste nás vzali s sebou, protože jinak bychom se do takové destinace asi nikdy nepodívali :-).

Na letišti..."Koukej, mámo, letadlo :-)"

"Tam taky... a tam taky :-)"

Malý turista si vykračuje k letadlu...

Z cesty letadlem jsem byla trochu nervózní, Vašíka čekal jeho první let v životě a já na něj byla sama, bez manžela. Navíc to časově moc neladilo s Vašíkovým režimem, ale to jsem si řekla, že nemůžu řešit a že to jednou zvládneme a nějak to dopadne. Když nás manžel odvezl večer na letiště a rozloučil se s námi, přiznávám, že jsem uronila pár slz. Bála jsem se té cesty, byla jsem nervózní, jestli Vašík nebude brečet nebo řádit v letadle a co asi řeknou lidi. A bylo mi i líto, že o takový Vašíkův zážitek tatínek přijde. Naštěstí to tatínkovi bylo snad jedno a asi byl i rád, že to otestuju nejdřív sama. Podle mě by byl víc nervózní než já :-). Při čekání na letadlo byl Vašík jak v říši divů, koukal na letadla a na plochu, sledoval všechno. Pak jsme do letadla nastoupili a já se bála, co na to bude říkat, až se letadlo rozjede, natož když se odlepí od země. Byl úžasný, sledoval všechno z okénka a smál se. Na všechno se ptal, na všechno ukazoval. Bylo fajn, že jsme letěli ještě za světla, že to všechno viděl. Přestupovali jsme ve Varšavě, přistávali jsme už za šera a navazující let už byl za tmy. I přistání jsme zvládli dobře, na bolest v uších si nijak zvlášť neztěžoval. Jen se za ně chytil a řekl "bolí" a asi na to hned zapomněl. Když letadlo přistálo, smál se a říkal "drnc, drnc" a chtěl ještě :-). Navazující let už byl lepší, už asi věděl, co ho čeká a ne jako u toho prvního. Jenže už byla tma, tak viděl jen světýlka. Myslela jsem, že usne, ale ani náhodou, musel všechno pozorovat. Ve Vilniusu jsme přistáli v 0:45, pak jsem ještě jeli pár minut autem, než jsme se pak umyli a zabydleli, bylo skoro půl 3 a Vašík konečně usnul. Ráno jsem ho vzbudila v 8, aby nebyl pak úplně rozhozený a přes den spal už normálně a večer také. Jen byl víc unavený asi 2 dny. Je tam časový posun o jednu hodinu, ale s tím problém neměl.

Jak jsem se připravila na cestu:
Tak, že jsem s sebou měla novou knížku o letišti, s pohyblivými a otevíracími okénky. Mohli jsme si tak prohlížet všechno, co jsme zažili na letišti, jak se odbavují kufry, jak se skenují, jak se prochází kontrolou, jak jedou kufry na vozíčku a nakládají se do letadla, jak lidi sedí v letadle, jak letadlo letí atd. Naštěstí ho to bavilo a ani nedošlo na 2 nové hračky, které jsem měla ještě připravené. Pro případ nouze jsem s sebou měla tablet, který Vašík do té doby neznal. Tam jsem nahrála pár jeho videí (to má nejraději, dívat se sám na sebe) a pár dílů Máši a medvěda. Na tablet došlo až cestou zpátky, když už ho ta cesta moc nebrala, to už ho bavil jen start a přistání, ale ten čas mezitím byla asi trochu nuda. Už to totiž nebylo nové. A vlastně také jídlo jsem měla na cestu připravené, ale o to ani moc zájem neměl.

Zpáteční cesta... přestup opět ve Varšavě a již zkušený cestovatel :-)

Již zmiňovaná nová knížka - Jak to chodí na letišti :-)

Takže abych to shrnula, let byl v pohodě a moje obavy byly zbytečné. Cesty zpátky už jsem se tolik nebála. Teda, spíš jsem se bála něčeho jiného, protože kamarádka zůstávala u táty déle a my jsme zpátky do Prahy letěli sami. Hlavně na přestup ve Varšavě jsme měli jen 10 minut! Museli jsme běžet, ale naštěstí na nás čekali. Uff... A domů jsme pro změnu letěli brzo ráno a vstávali jsme asi ve 4. Ale doma se to zase rychle srovnalo. Když jsme přiletěli do Prahy, tak se mi ulevilo a já jsem se musela v duchu pochválit, že máme za sebou další zkušenost, kterou jsme spolu zvládli na jedničku :-). Tatínek na nás čekal u brány, já dostala pusu a Vašík dostal novou Tatru hasiče do svého vozového parku, s kterou usnul v autosedačce téměř hned, jak jsme nasedli do auta.

A ještě pár fotek z Litvy...

Katedrální náměstí

Lumpárny na procházce...

Na televizním vysílači...cestu k němu jsme hledali 2 dny, ale nakonec se nám to podařilo :-)

Parádní nádraží... Vašík byl naprosto nadšený, vzhledem k jeho lásce k vláčkům :-)

Pa pa pa pa paaa :-)

V trolejbusu... taky dobrý zážitek :-)

Kuk :-)

Výlet na hrad Trakai... moc hezké místo!

Kostel sv. Anny

Hurá, fontána :-)

Poslední den opět na Katedrálním náměstí... museli jsme si ještě vyběhnout na věž. 

Tyhle značky tam mají u všech domů a Vašíka moc bavily. Trénoval si tam písmenka a čísla.
Bohužel zastavoval téměř u každé :-)

Tak to je všechno, takhle báječně jsme se tam měli :-).
A teď doufám, že další článek napíšu dřív než za 3 měsíce...
Užívejte si podzimní dny a mějte se krásně!

čtvrtek 15. června 2017

Co je u nás nového...

Hurá, konečně tu máme zase nový článek. Omlouvám se za delší pauzu, ale dělo se teď tolik věcí, že to prostě nešlo. Asi 3x jsem článek rozepsala a pak jsem to vždycky smazala, protože už to nebylo aktuální a mezitím, než jsem se dostala k pokračování, jsem zapomněla, o čem jsem chtěla psát. Jsem hrozná :-(. 

Opět to dneska pojmu jako takovou fotodokumentaci a popis toho, co se poslední týdny (vlastně spíš měsíce) dělo a asi to bude trochu delší, abych to všechno dohnala...

Konec března / začátek dubna a první teplé dny... Vašík od dědy na konci března dostal kolo odrážedlo. Nevím, jak to ten kluk dělá, ale jak na to sednul, tak jel. Nejdřív opatrně, ale s dalšími dny získával na jistotě a nabíral na rychlosti. Teď je to tak, že já za ním běhám (nekecám) a také už jezdí dolů i z obrubníku. 

Tohle je focené druhý den, to byl ještě opatrný :-)

Trénuje na horolezce (to ale trénuje odjakživa)...

Jó, kamínky... nejlepší hračky :-)


S dědou přezouval kola na autě...

Byla to velká zábava...

Také jsme začali v dubnu jezdit na bruslích. Teda já, zase... ale poprvé s kočárkem. Vašík si stoupne na brusle určitě co nevidět :-).

Na Ladronce...

A jezdíme i na kole, myšleno s Vašíkem v sedačce. Sám jezdí pochopitelně raději, to může mámě ujíždět. O Velikonocích jsme byli na výletě, okolí Sychrova a také na Ještědu.

Cestou na Sychrov... do kopce vezla máma, z kopce se pak vezl u táty, to byla větší jízda :-)

Rodinka na Ještědu... i sníh chvílema padal :-)

No a v květnu nesměl chybět výlet na bunkry. Manžel už měl trochu absťák :-). Tak jsme vyrazili směr Brdy, na dopadovou plochu Jordán. 

Těsně před deštěm... resp. před průtrží mračen, v které jsme se vraceli pak přes hodinu k autu.
Ale zábava to byla, to zase jó :-)

Je vidět, že je synem svého otce. Bunkry už ho baví teď :-)

V polovině května jsme se s Vašíkem přesunuli na týden na chalupu a tatínek doma rekonstruoval dva pokoje. Všechno kvůli jedné změně a tou byla nová postel pro Vašíka. Aby se nám vešla do ložnice, musely pryč nějaké skříně. Musel se tam předělat a rovnou vymalovat i obývák, takže to bylo na delší dobu než na víkend. No, manžel si to užil a my vlastně také. Vyšlo nám krásné počasí celý týden a vzhledem k tomu, že Vašík zhruba od začátku května vstává ráno v 5 hodin (občas se povede i půl 6.), už tam mohl být třeba v půl 7 venku na zahradě. Celé dny řádil venku, houpal se, jezdil na motorce, na kole, vozil se v Tatře, hrál si na písku, sekal trávu, zaléval kytičky atd. Pískoviště jsme improvizovaně vyrobili z bazénku. Ale stejně největší zábava byla voda a konývka. A já jsem si občas u toho jeho dovádění stihla udělat kávu a dokonce jí i vypít teplou, protože v pískovišti se dokázal zabavit třeba čtvrt hodiny sám. Nejlepší je zmrzlinová sada báboviček. Neustále dělá zmrzlinu a přináší mi ochutnat malinovou, melounovou, mangovou, jahodovou... :-)

Vašík sekal zahradu...

Hrál si na písku... písek měl vždycky až v trenkách a v ponožkách :-)

Zaléval (nejen) kytičky...

...ale i sebe, to ho baví nejvíc :-)

Na kole projel celou vesnici...

Tady nevybral zatáčku... :-)

A proč by jezdil po cestě, když kanálem je to větší zábava :-)

A letos z ovoce zatím vede meloun. Chtěl by ho denně :-)

Odkvetlé pampelišky... Ty ho bavily do té doby, než mu to chmíří nalétalo do pusy. 

Ale lumpárny, ty ho baví neustále :-)

Když jsme přijeli po týdnu domů, čekala tam na Vašíka nová postel. Ihned do ní skočil a začal v ní řádit. To se mu líbilo. Také si musel překontrolovat všechny svoje hračky, protože nebyly na svém místě, ale nově právě pod postelí. Všechno se mu líbilo, dokud nepřišel večer a měl jít spát. To se postýlce chvíli bránil... Nakonec v ní ale usnul a od té doby tam spí až do rána (do těch 5 hodin tedy). Většinou se tak 2x za noc vzbudí, je potřeba k němu přijít, pohladit ho, zachumlat do peřiny, ale zase usne. Už se občas i stane, že nezavolá "mamí", ale rovnou přijde za mnou a mě vzbudí až to, když se škrábe ke mně do postele. Dá si ale říct a jde zase k sobě. Chodí ke mně až ráno, když se tak minutu pomazlíme, pak zavelí "vstávej" a přes to nejede vlak. Musím vstát a jít si s ním hrát. Jo a manžel se zase vrátil k nám do ložnice a všichni jsme spokojení :-).

Velký kluk = velká postel :-)

Také letos dostal poprvé svoji zmrzlinu. Ochutnat už párkrát dostal dřív, ale nedávno jsme vyrazili s kamarádkou do Angelata, kde dostal jahodovo-mangovou poprvé do svého kornoutu. A co teprve, když vyrazil na zmrzlinu s tátou... :-)

První vlastní zmrzlina... popral se s ní skvěle :-)

Ve Světozoru s tátou. To jsou fešáci, co? ;-)

Jinak jsme také vyrazili na pár akcí jako třeba pouť nebo Dětský den na nádraží v Braníku. Oboje nás moc bavilo :-)

Na pouti...

Tady si Vašík hraje na řidiče vlaku :-)

Všechny přistavené vlaky bylo možné prozkoumat a Vašík byl nadšený :-)

Tak to je asi tak v kostce všechno. Myslím, že to je dost událostí a kdybych se měla o každé rozepisovat podrobně, strávila bych tím tak týden. A ani by to nikdo nechtěl číst :-).

Jinak Vašík umí ve 22 měsících sám pít z hrnečku, jasně, že se někdy poleje tak, že ho musím převléknout, ale snaží se. Jíst chce také sám. Vlastně teď má celkově období, kdy chce všechno "šám" :-). Mámě z toho někdy tečou nervy, ale je nutné ho v tom podporovat. Samozřejmě pouze v tom, co není nebezpečné, jako třeba když trvá na tom, že hrnek s horkou kávou mi odnese "šám"... to bohužel obnáší jednu vztekací scénu.

Snaží se sám pít...

...i jíst.
Na co nějaké dětské prostírání? Vašík má tátův obrázek, kde si trénuje slovíčka jako pivo, preclík, hory, lanovka, stadión, gól, mapa, řeka.

Vašík je kromě spaní zcela bez plenek. Chodí bez nich ven, jezdí v kočárku, autem, to všechno zatím bez nehody. Doufám, že to nezakřiknu! Kakat chodí na záchod s redukcí na prkýnko. 
Naučil se skákat snožmo, takže když jdeme přes obrubník, nezapomene si z něj skočit.
Momentálně ho hodně baví čmárání pastelkama a propiskama, hodně ho baví razítka. Také jsme pořídili křídy a malujeme po dvoře. Sousedi mají jistě radost, že máme "ozdobený" chodník. Ale jsou ohleduplní a ještě "obdivují" naše malířské umění. 
Také jsme pořídili hrací koberec se silnicemi a baví ho jezdit si po něm autama, vláčkáma a prostě vším.
Duplo vláček a vůbec Duplo kostičky a zvířátka ho baví stále. Není den, kdy by si s tím nehrál.
Krmí všechny plyšáky, dává jim napít, objímá je a dává jim pusu. 
Když ukazuje, že je něco stejné, přikládá věci k sobě. Takže když čteme Pejska a kočičku, jak pekli dort a na obrázku je zlý pes s velkým břichem, přiléhá na knížku svým bříškem a naznačuje, že mají oba břicho ("bíšo" říká).
Před spaním čteme pohádky. Oboje uspávání trvá zhruba hodinu a musím číst, dokud neusne. Pokud přestanu, dostane hysterický záchvat a když odejdu, jde samozřejmě za mnou. Takže se snažím ty chvíle brát pozitivně a říkám si, že je fajn, že chce usínat u mě, s hlavou v mém klíně a že to třeba dlouho nepotrvá. Ale přiznávám, že někdy nemám sílu a uvítala bych, kdyby usnul sám a já bych čas mohla využít třeba na jídlo.
Hrozně se zdokonalil v mluvení. Zopakuje všechno, ale i sám toho už řekne dost. Jeho oblíbená věta momentálně je: "dáme si... kávu". Konečně začal říkat "ašík" (Vašík) místo "aviš" a také už týden říká "táta" místo "káka" :-). Každého, koho potkáme, zdraví "ďobí den" (dobrý den). Umí i "ďobí áno" (dobrý ráno) a "ďobo do" (dobrou noc). Volá na mě "mamí, ge si?" (kde jsi?) a začíná používat "maminko". Je toho daleko víc, ale vypsat to tu všechno nejde...

Také má Vašík za sebou Šestou dětskou nemoc, 3 dny měl vysoké horečky, které nešly srazit. Byl jak hromádka neštěstí. Naše "torpédo" jen leželo na sedačce, nejedlo, nechtělo moc pít, nechtělo hladit ani na sebe nenechal jinak sahat. Jen občas si sám přišel ke mně lehnout, to asi potřeboval pomoct s usnutím. Takhle jsem ho nikdy předtím nezažila a bylo mi ho strašně líto. Nevěděla jsem, jak mu pomoct. Teď už zase řádí jak černá ruka a jsem za to opravdu ráda, protože takový on prostě je, že se nezastaví. Když leží, tak vím, že se něco děje. No a po těch 3 dnech se celý osypal. Vyrážka začala na krku (na obličeji nebyla), pak se přesunula na hrudník, ruce, třísla a lezla dolů. Druhý den bledla a další den byla pryč. Nic příjemného to určitě nebylo, hlavně, že to je za námi.

Takhle dělá tygr... :-)
Včera jsme si užili báječný den v zoo a za necelých 14 dní letíme do Litvy. Ale o tom zase příště.
Mějte se krásně a užívejte slunečné dny ;-)
Vaše Bublina

pátek 17. února 2017

Společné spaní - ano nebo ne?

Tohle téma poslední dobou hodně řeším. Ještě než se Vašík narodil a pár měsíců na začátku jsem měla jasno. Bude spát ve své postýlce, usínat bude sám a všechno bude pohoda. Jenže realita je jiná...

Usínání byla pohoda tak do půl roku. Většinou usnul u kojení a já ho potom jen položila do postýlky a pak jsme mu maximálně chodili podávat dudlík. Od té doby už u kojení přestal usínat a do postýlky se nedal odložit. Neměla jsem srdce na to, nechat ho tam plakat a tak jsem se snažila ho uspávat. Chovala jsem ho, houpala, chodila po pokoji nebo jsme jen tak vedle sebe leželi v naší posteli. Většinou zabrala písnička. Jenže přišla doba cca měsíc dva předtím, než mu byl 1 rok a to už pěkně řádil. Stoupal si, skákal, lezl po mě a nechtěl spát. Necelý měsíc po narozeninách jsem přestala kojit a myslela jsem, že si vypije Sunar v postýlce a rovnou usne. Omyl. Stoupal si, natahoval ruce a chtěl ke mně a zase začal řádit. Pak začal přes den spát už jen jednou denně a proces uspávání byl dost podobný jako večer. Když mi uspávání trvalo 2x denně hodinu (někdy i víc), tak mi došly síly. Ač nerada, musela jsem ho to naučit. Nejdřív jsem to zkusila po obědě, to usnul bez problémů sám. Vysvětlila jsem mu to, dala mu pusu a on to zřejmě pochopil. Večer to bylo horší, asi tím, že byla tma. Plakal. Rvalo mi to srdce a nevím, kdo z nás plakal víc, ale díky bohu to trvalo "jen" 1 večer, druhý už jen trochu zakňoural a usnul sám. Vyčítala jsem si to a bylo mi to líto. Nicméně se mi obrovsky ulevilo. Je mi jasné, že některé maminky mě za to můžu odsoudit, ale některé už by to zase třeba udělaly dávno. Vašík tedy tak cca od října usíná sám až na výjimky, kdy buď není unavený nebo je naopak přetažený. To pláče a teď už i vyleze z postýlky a přijde za námi do pokoje. Většinou zabere pochování, vysvětlení a třeba ho chvilku hladím a on u toho usne. Jsou ale večery, kdy vylézá opakovaně a to pak musí usnout opravdu se mnou.

Co se týče spaní v postýlce, vždycky jsem zastávala názor, že by dítě mělo spát ve své posteli, samo. Přece pro malé novorozence může být i nebezpečné spát s rodiči. Každou chvíli se objeví zpráva, že nějaké matka zadusila dítě ve spánku nebo mu rozmáčkla hlavu. Bohužel i takové věci se dějí :-(.
Zhruba do toho roka Vašík v postýlce spal, až na pár výjimek, kdy byl třeba nemocný nebo ho trápily zuby. To jsem si ho brala k sobě. A po takové noci jsem byla vždycky vyřízená, nevyspalá, celá rozlámaná. Bála jsem se pořádně usnout, aby mi třeba nespadl z postele. Celou noc jsem spala na jednom boku, takže mě pak bolela záda a všechno jsem měla přeležené. Ráno jsem si pak říkala, že už to neudělám. 
Kolem roka už také Vašík spal celou noc. Budil se kolem půl 7 a v průběhu noci jsem mu třeba jen 2x podala dudlíka. Ideální. Ráno jsme byli oba krásně vyspalí. Pak se začal budit kolem 5. hodiny a vypadal, že by vstával. To jsem teda odmítala já a tak jsem si ho vždycky vzala k sobě, on se přitulil, ještě usnul a spali jsme do těch půl 7. Jenže na konci října se to změnilo, rostly mu zuby. Už si nevybavím, jestli ho tak trápila stolička nebo špičák. Každopádně se v noci budil a kňučel bolestí. Vypadalo to, že pak už nedokáže sám usnout. Párkrát jsem ho zkusila chovat, ale to trvalo třeba i hodinu. Zkusila jsem i Sunar, jestli se nebudí hlady, ale toho si ani necucnul. Když už nebyla síla ho několikrát za noc hodinu utěšovat a chovat, vzala jsem si ho k sobě a on se mnou usnul téměř hned. Asi chtěl být u maminky, když si s bolestí nedokázal poradit sám. Říkala jsem si, že až zub vyleze, bude to zase dobré. Jenže těch zubů zbývalo ještě dost a lezly hned za sebou. Dost možná si i Vašík zvyknul na mě a stalo se pravidlem, že se budil kolem půl 2, stoupl si a už se nenechal položit. Chtěl ke mně a pokud jsem ho nechtěla trápit, nešlo to jinak. Znamenalo to, že manžel se tou dobou vždycky odstěhoval do obýváku, jelikož Vašík se zřejmě tou bolestí hrozně mlel a kopal do něj. Na bolest zad a na to, že se kvalitně nevyspím, jsem si postupem času zvykla a bolest jsem přestala vnímat :-(. Trvá to už více než 3 měsíce a od té doby byly 2 noci, kdy spal Vašík celou noc v postýlce. Stejně tak bych na prstech jedné ruky spočítala noci, kdy spal manžel v posteli se mnou/s námi. I to mě moc trápí :-(. Zuby jsou venku všechny kromě posledních stoliček, které prý rostou "až" kolem 2. roku. Říkala jsem si, že až bude od zubů klid, nějak se to srovná a zvykne si spát zase v postýlce. Zatím to tak ovšem nevypadá. Budí se stále a bohužel už ani ne v půl 2, ale už třeba v půl 11. Takže s ním spím celou noc. Celou noc na jednom boku a on se ke mně tulí. Vždycky, když ho odšoupnu na manželovu půlku, abych změnila polohu, přisune se zase zpátky a chce se ke mně stočit, takže musím zpět na bok. Je to už opravdu náročné.

Teď má už 14 dní rýmu, nemůže dýchat a budí se neustále. Usne sice v postýlce, ale nejpozději v půl 11 jde ke mně. Několik nocí jsme nespali skoro vůbec, budí se třeba po čtvrt hodinách a smrká. Ano, už umí smrkat a díky bohu za to! Jsem na to náležitě hrdá, že jsem ho to dokázala naučit a on že to zvládá. Naučil se to těsně po svých 1. narozeninách a tuhle rýmu už jsme zvládli kompletně bez odsávačky. Po 4 prosmrkaných nocích se to začalo sice lepšit, ale pak přišel kašel a rýma se zase zhoršila. Už máme za sebou zase téměř 3 probdělé noci, kdy nemůže dýchat a do toho ho dráždí kašel. Podle doktorky jsou plíce čisté a kašel je dozvukem rýmy. No, nevím. Nic nezabírá a mě dochází síly :-(. Kdybych to mohla dospat přes den. Jenže on spí jednou po obědě a už nedá ani celou hodinu. To já se stihnu sotva najíst, něco pouklidit a on už je vzhůru. Už aby byl zdravý!

Ještě uvažuju o tom, jestli nejsou problém dudlíky. Je na nich těžce závislý, tedy na spaní, jinak už je asi půl roku bez nich celý den. Spí ale s jedním v puse a pak musí mít v každé ruce jeden. Jakmile někde dudlík nemá, budí se. A to i tehdy, když je zdravý a netrápí ho ani zuby. Teď s tou rýmou je to děs! Říkám si, jestli mu je radikálně nesebrat (až bude fit) i za cenu několika dalších proplakaných nocí. Ale pokud by to znamenalo kvalitnější spaní do budoucna, možná bych to riskla. Co myslíte? Dokáže mi někdo z vás poradit?

Další věc, která mě trápí je, že ráno se nebudí s úsměvem a dobrou náladou. Jak rozloupne oči, zavelí mi "vstávat" a už v podstatě s pláčem v hlase. Proč? Nemůže se usmát a aspoň dělat, že je rád, že je u mě? A já, když jsem nevyspalá a unavená z celé noci, tak většinou hned vstávat nechci, tudíž on pláče a to do té doby, než mě doslova nevystrká z postele. A já nevím, čím to je. Představovala bych si, že se probudí a bude se na mě smát. Dá se tohle nějak ovlivnit?

Na jednu stranu mi to společné spaní dělá dobře, protože je strašně roztomilé, jak se ke mně tulí. A vím, že až mu bude 15, budu ho prosit, aby se přišel k mámě pomazlit a budu na tuhle dobu vzpomínat. Ano, chce se mnou spát čistě z lásky a z potřeby mít mámu u sebe. Chápu. Já ho také miluju nade všechno a také proto jsem ochotná to tak dělat, i když mi to není fyzicky pohodlné (psychicky samozřejmě ano). Jenže je to tak správně, pokud jsem z toho pak takhle unavená? Nepomohlo by nám více, kdybychom se oba vyspali kvalitněji a mohli si to pak spolu více užívat přes den? Já bych měla určitě víc síly a neusínala bych večer okamžitě, co se najím, umyju a sednu si s manželem k televizi. Měla bych sílu i na něj a on by se i třeba vrátil zpátky k nám do ložnice... 
I kdybych se rozhodla pro "násilnou" metodu a chtěla ho nechat vyplakat v postýlce, tak už to nejde. Z postýlky vyleze. Teď to zlehčím a napíšu, že držet ho tam naležato nebo přiklopit postýlku přece nejde :-). 

Co tedy s tím? Myslíte, že si mám prostě zvyknout a "užívat si" to, dokud chce být u mě? Nebo ho mám nějak učit, aby spal sám v postýlce? Myslíte, že by pomohlo odstranění těch dudlíků? Nebo by mohla pomoci třeba větší postel a pocit, že už je velký kluk a má už velkou postel? Spal by třeba lépe? 
Máte někdo podobnou zkušenost? Je mi jasné, že na společné spaní jsou různé a protichůdné názory a já se plácám někde uprostřed, což je myslím z celého článku zřejmé. Proto hledám nějaké východisko, nebo alespoň kompromis, který by mi byl pohodlný. Vyhovovalo mi tak, když jsem se do těch 5 hodin vyspala sama a ráno jsme dospávali spolu. Jenže jak mu to vysvětlit?

Jak to máte se svými dětmi vy a co u vás funguje? Pokud vám to nevadí, budu ráda, když se se mnou podělíte o své zkušenosti...

Přeju vám (a upřímně, hlavně sobě) dobrou a klidnou noc. Vašík už byl párkrát vzhůru, ale zatím zabralo vysmrkání nebo dudlík a zatím je u sebe v postýlce. Takže já jdu rychle spát :-)

PS: k tomuhle článku fakt nemám žádnou fotku, snad mi prominete :-)

úterý 31. ledna 2017

Milujeme sníh

Ano, mám ráda zimu... ale jen se sněhem. Pokud je v Praze -10°C a sníh žádný, tak jsem naštvaná a vlastně nešťastná. Když už musím mrznout, tak ať to aspoň stojí za to. Hrozně rádi s manželem lyžujeme, jezdívali jsme téměř každý rok na hory do Francie a k tomu během zimy několikrát vždycky na 1 den lyžovat v Čechách. Já už jsem 2 roky nelyžovala. Když jsem byla těhotná, manžel jel do Francie sám s kamarády. Loni, když bylo Vašíkovi půl roku, se manžel s kamarády vydal místo hor procestovat Vietnam a na jednodenní lyžování jsem se nedostala, neměla jsem ještě odvahu nechat tu Vašíka celý den samotného. A letos? Letos už jsem lyžovala 2x! Poprvé jsem tu Vašíka nechala na celý den babičce před Vánoci, to jsme vyrazili sami s manželem do Špindlu, sněžilo a následně lilo, ale i tak to bylo boží. Ranní odjezd jsem sice obrečela, já vím, řeknete si, že jsem blázen, ale prostě jsem to tak cítila. Bylo mi líto, že nemůže jet s námi, což bylo původně v plánu, jenže do deště to fakt nemělo cenu a zároveň jsem byla smutná z toho, že už to není malé miminko, které mě potřebuje, ale klidně to beze mě celý den v pohodě zvládne. Já jsem ovšem měla pocit opačný, že to bez něj celý den nezvládnu. Zvládla. A dokonce jsem si to užila. Byli jsme skoro po roce a půl s manželem jen sami dva a bylo to fajn.

No a teď o víkendu jsme byli v Krušných horách na Plešivci, společně i s Vašíkem a to bylo to pravé. Když si máme užívat, tak jako rodina, všichni spolu. Není to teda už tolik o lyžování celý den, od spuštění lanovky až do zavíračky, ale o tom, že si každý zalyžujeme chvíli a zbytek je o sáňkách, pekáči, blbnutí a zápasení s kočárkem ve sněhu. Tentokrát bylo i krásně, azuro, svítilo sluníčko a bylo kolem nuly, takže den jako vymalovaný. Ano, bylo to náročné, tentokrát spíš fyzicky než psychicky, ale stálo to za to :-)! Přála bych si víc takových dní... A Vašík naštěstí sníh také miluje, neumím si představit, že by mu vadil a nechtěl v něm třeba chodit. Pokaždé, když v Praze jen trochu napadne, hned chce koukat z okna, pořád říká "nííí" a směje se na něj. A ven se vždycky těší. Tady už měl radost po cestě, když viděl tolik sněhu z auta. Za to jsem hrozně ráda, že to tak má...

Vyjeli jsme autem nahoru na Plešivec a jako první jsem šla Vašíkovi ukázat sjezdovku, aby viděl, jak se lyžuje.
Stáli jsme nahoře na horizontu a dívali se dolů, Vašík se usmíval a koukal na všechny ty lidi. A byl šťastný. A já také :-)

Táta ho svezl na lyžích...

Pak si pohrál ve sněhu...

Máma ho povozila na saních...
Ovšem sedět u toho je prý nuda, takže jezdil na břiše :-)

Pak jsme společně sjeli dolů, že se nahoru vyvezeme lanovkou...

A dopadlo to tak, že jsem si dala pěkně do těla...
Na lanovku nás nevzali, takže jsem dole opřela sáňky, dítě si hodila za krk a šli jsme :-)
 

Jak to děláte vy, když jdete s dítětem na oběd do restaurace?
My musíme mít zásobu knížek a hraček a stejně ho to za chvíli nebaví... překvapivě :-)

Pak jsem chvíli vozila Vašíka v kočárku, aby se vyspinkal a pak jsem ho předala tatínkovi a šla si konečně zalyžovat.
Když se vzbudil, šel "lyžovat" se mnou :-)

Byla to paráda! Už teď se těším na příště :-)

Když se ale vrátím ještě o pár dní zpátky, kdy poprvé napadlo v Praze tolik sněhu, aby se dalo jít na boby nebo aby mohl Vašík zkusit nové lyže od Ježíška, tak to máme také pár pěkných zážitků... Už se nebudu moc rozepisovat, myslím, že fotky řeknou všechno :-)

Poprvé na lyžích... naprosté nadšení :-)
A to jsme měli strach, aby si je vůbec nechal nasadit na nohy :-)

Tady prý trénink na lanovku... :-)

A tady trénink na skákání z můstku... :-)

A jízda na lopatě...

Pak napadlo sněhu trochu víc a manžel konečně vyndal ze sklepa pekáč. Vzali jsme Vašíka řádit do Stromovky. Hned, jak jsme ho tam posadili, nasadil smích a řehtal se celou dobu, i když ho táta ztratil nebo když se vyklopil při sjezdu z poměrně velkého kopce.



Táto, něco jsi ztratil... :-)

Naprosto šťastný... vřískal a hulákal nadšením :-)
Kolemjdoucí ho tam pozorovali jako atrakci :-)

Těžká pohoda...

A na závěr jedna fotka do rodinného alba :-)

Tak takhle my si užíváme sníh a hrozně nás to baví :-). Jak si ho užíváte vy? Co všechno s dětmi podnikáte? Nebo to podnikáte bez dětí? 

Mějte hezké zimní dny a já snad brzy zase něco napíšu.